Článek
Geografická blízkost Ruska a Íránu není jen zajímavostí na mapě. Kaspické moře tvoří přirozenou a prakticky nekontrolovatelnou spojnici mezi oběma zeměmi, po níž lze přepravovat zboží, technologie i vojenský materiál bez větší pozornosti světových médií či zpravodajských služeb. Spolupráce přitom neprobíhá jen po vodě. Rusko a Írán dlouhodobě intenzivně spolupracují na zpravodajské úrovni sdílením satelitních snímků. Pokud tyto snímky obsahují detaily o typech letadel, skladech munice, protivzdušné obraně či pohybech námořnictva, výrazně Íránu pomáhají při plánování útoků i vyhodnocování jejich efektivity. Jde tedy o partnerství daleko hlubší, než jaké naznačují oficiální prohlášení obou vlád.
Od íránských dronů k ruské výrobě
Ještě donedávna byl tok vojenských technologií poměrně přímočarý, protože Írán dodával Rusku drony Šahíd, které ruská armáda nasazovala na Ukrajině. Tento přímý vývoz však podle dostupných indicií v posledních měsících zvolnil nebo zcela ustal. Rusko mezitím rozvinulo vlastní výrobní kapacity a drony dnes vyrábí na svém území, přičemž na íránských dodavatelích zůstává závislé jen v omezené míře.
Po více než třech letech bojového použití přitom ruské drony prošly výraznou evolucí. Oproti původním íránským vzorům jsou dnes přesnější, odolnější a hůře detekovatelné. Spekuluje se také o tom, že tok technologií neprobíhá jen jednosměrně. Ruská vylepšení se mohou dostávat zpět do Íránu, čímž se zvyšuje i přesnost íránských vlastních zbraňových systémů. To má přímé důsledky například pro bezpečnost tankerů v Perském zálivu.
Podstatný detail spočívá v tom, co Rusko dodává a co naopak odmítá. Írán už před lety požádal Rusko o pokročilejší systémy protivzdušné obrany, konkrétně o S-400, jeden z nejmodernějších systémů Moskvy, ten však Rusko odmítlo dodat z obav o eskalaci napětí se Spojenými státy. Rusko tedy hraje pečlivě kalibrovanou hru, kdy pomáhá dost na to, aby Írán vydržel ve válce na Blízkém východě, ale ne tolik, aby samo čelilo přímé vojenské konfrontaci se Západem.
Ukrajina jako nečekaný hráč
Konflikt přinesl jeden zdánlivě paradoxní vývoj: Ukrajina, sama válčící s ruskou invazí využívající íránské drony, se stala hledaným partnerem států Perského zálivu. Na Blízkém východě již působí ukrajinští vojenští specialisté, kteří chrání partnery před íránskými drony.
Efektivnost ukrajinské obrany v likvidaci dronů íránské konstrukce dosahuje až 90 %, a to i díky nasazení stíhacích bezpilotních letounů ukrajinské výroby. Kyjev tak proměňuje svou bolestnou zkušenost z fronty v exportní artikl. Výměnou za protidronovou expertízu získává politickou podporu a finance do své vyčerpané pokladny. Je to cynická, avšak účinná transakční diplomacie.
Hormuz jako páka na světové hospodářství
Hormuzský průliv je místem, kudy prochází zhruba pětina světové ropné produkce a jeho uzavření způsobilo cenový šok, jenž se okamžitě promítl do ekonomik napříč celým světem. Pro Rusko je však taková situace paradoxně výhodná, jelikož cena ropy raketově vzrostla a Moskva, která ropu prodává, na tom vydělává. Moskva prodává ropu za výrazně vyšší ceny, aniž by musela vstřelit jedinou ránu.
Právě v tomto kontextu nabývají spekulace o ruském zapojení do války konkrétnějšího tvaru, protože Rusko tak sedí v křesle, které se s každým dalším týdnem konfliktu stává pohodlnějším a jeho zájem na rychlém uklidnění situace je přinejmenším sporný. Drony, rakety či jiné prostředky bez ruského označení můžou průliv nadále ohrožovat, přičemž odpovědnost bude možné v případě neúspěchu přenést zpět na íránské aktéry. Taková operace Rusku přináší ekonomické výhody bez přímé diplomatické odpovědnosti.
Problém však není jen v uzavření průlivu samotném. Ropná infrastruktura v oblasti jako jsou terminály, zásobníky, podmořské potrubí i přístavní zařízení, utrpěla poškození, jehož oprava si vyžádá měsíce oprav. Globální ropný trh přitom nefunguje jen na základě aktuálního průtoku, ale i na základě důvěry v kapacity a spolehlivost dodávek. Tato důvěra je nyní otřesena a pojišťovny, lodní společnosti i odběratelé z Asie a Evropy přehodnocují svou závislost na této tepně. Strukturální nejistota tak žene ceny nahoru.
Zbývá však otázka, kdo podobnému scénáři dokáže čelit. Evropa, přestože je na stabilitě ropných tras existenčně závislá, disponuje omezenými kapacitami pro vojenské projekce v oblasti Perského zálivu a politickou vůlí ke konfrontaci s Ruskem jen v omezené míře, navíc Evropa už nemá prostředky jak dále Rusku uškodit, kromě sankcí, které již uvaleny jsou. To Moskvě otevírá prostor jednat bez obav z výrazné evropské reakce. Hra se tak odehrává na šachovnici, kde Rusko sedí u stolu, a Evropa vše sleduje z tribuny. Evropský problém je ale strukturální. Kontinent se po desetiletích spoléhal na americký bezpečnostní deštník a vlastní vojenské kapacity udržoval na symbolické úrovni. V momentě, kdy USA jsou zaměstnány konfliktem s Íránem, se ukazuje, jak tenká je vrstva evropské strategické autonomie.
