Článek
Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko nemluví o válce poprvé. Od února 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu a využilo k tomu i běloruské území z Minsku proudí hodně varování, výhrůžek a demonstrací vojenské síly. Lukašenko cvičí vojáky, přijímá ruské jaderné zbraně a veřejně stojí po boku Kremlu. Otázka, zda je Bělorusko skutečně připraveno vstoupit do války, však zůstává složitější, než jeho rétorika naznačuje. Lukašenkův režim je hluboce závislý na Moskvě, ale přímé vojenské zapojení by pro něj mohlo představovat existenční riziko. A to paradoxně větší než jakákoliv vnější hrozba.
Závislost, která se prohlubuje
Vztah Minsku a Moskvy prošel po roce 2020 zásadní proměnou. Masové protesty, které vypukly po zpochybnění prezidentských voleb, postavily Lukašenka před existenciální krizi. Kreml mu v té chvíli poskytl to nejcennější co mohl - legitimitu a záchranné lano. Ruská politická podpora, příslib ekonomické pomoci a nevyslovená záruka bezpečnostní spolupráce umožnily Lukašenkovi potlačit opozici a přežít nejhlubší krizi své třicetileté vlády.
Válka na Ukrajině tuto závislost ještě prohloubila. Mezinárodní sankce zasáhly běloruskou ekonomiku, přístup na západní trhy se uzavřel a Minsk se stal prakticky výhradním satelitem Moskvy. Rusko dnes běloruský režim dotuje cenami energií, levnými půjčkami a udržuje jej v mezinárodním provozu prostřednictvím vlastních diplomatických kanálů a zároveň využívá běloruské území jako strategickou základnu. Od prvních dnů invaze procházely přes Bělorusko ruské kolony, které zamířily na Kyjev. Dnes na jeho území sídlí ruská vojenská infrastruktura a systémy protivzdušné obrany.
Vojenský potenciál Běloruska je na papíře nezanedbatelný, ale v praxi hluboce omezený. Země disponuje přibližně padesáti tisíci aktivními vojáky, moderní technikou sovětského původu a relativně rozvinutou obrannou průmyslovou základnou. Ale technika nestačí, pokud chybí ochota bojovat.
Průzkumy veřejného mínění konzistentně ukazují, že běloruská společnost nemá zájem válčit po boku Ruska proti Ukrajině. Historické, kulturní a rodinné vazby mezi oběma zeměmi jsou silné - a to i po čtyřech letech konfliktu. Masová mobilizace by proto čelila odporu, který by mohl mít pro režim fatální důsledky. Nutno podotknout, že Lukašenko v tomto ohledu není výjimkou, protože podobnou kalkulaci provádí i Vladimir Putin v samotném Rusku.
Lukašenko si to dobře uvědomuje. Vysoké ztráty na frontě by okamžitě zredukovaly jeho sociální základnu, tedy tu část obyvatelstva, která sice aktivně nepodporuje protesty, ale přijímá status quo jako stabilní realitu. Mrtvé vojáky nelze zakrýt propagandou. Válka, která přináší domů rakve, historicky vždy otřásá autoritářskými režimy, jež staví svou legitimitu na klidu a stabilitě.
Mobilizace jako spouštěč krize
Ještě nebezpečnější než frontové ztráty by pro Lukašenka bylo samotné povolání do zbraně. Zkušenost z roku 2020 ukázala, jak rychle se může situace v Bělorusku vyhrotit. Tehdy stačily podvodné volby a brutální represe, aby statisíce lidí vyšly do ulic. Mobilizace by představovala nesrovnatelně silnější impuls.
Příkaz k nástupu do armády by mohl iniciovat vlnu dezercí, přinést masové vyhýbání se odvodovým komisím a v krajním případě znovu aktivovat prodemokratické sítě, které po roce 2020 přešly do útlumu. Část státního aparátu, bezpečnostních složek a nižšího vojenského kádru by navíc čelila otázce, zda je loajalita k Lukašenkovi silnější než neochota táhnout do války. V takových momentech se autoritářské režimy nejčastěji začínají drolit.
Aby bylo možné pochopit Lukašenkovu logiku, je třeba se vrátit k protestům po srpnových volbách v roce 2020. Byly to největší demonstrace v novodobé historii Běloruska, kdy statisíce lidí vyšly do ulic a stávkovaly v klíčových podnicích. Taková odvaha překvapila i samotný režim. Lukašenko přežil jen díky Moskvě.
Moskva však původně předpokládala, že Lukašenko volby bez větších komplikací zvládne a případné nepokoje rychle potlačí. Kreml počítal s tím, že může využít jeho oslabené pozice k prosazení hlubší integrace obou zemí - projekt Svazového státu, který na papíře existuje od konce devadesátých let, se náhle jevil jako politicky průchodný. Masové demonstrace a první náznaky trhlin uvnitř běloruských elit však Moskvu skutečně překvapily. Situace se vymkla předpokládanému scénáři.
Ruská reakce byla v prvních týdnech opatrná a záměrně nejednoznačná. Putin sice naznačil, že je připraven Lukašenkovi pomoci, ale Rusko se vyhýbalo pevným závazkům a čekalo, jak se situace vyvine. Ruská státní média informovala o protestech zdrženlivě a některá připouštěla i možnost Lukašenkova pádu. Jako by si Moskva nechávala otevřené dveře pro různé scénáře. Jedinou věcí, v níž byl Kreml od počátku zcela nekompromisní, bylo ostré odmítání jakéhokoliv západního vměšování do běloruských záležitostí. Evropa a USA se staly rétorickým nepřítelem, který suploval skutečnou odpověď na vnitřní krizi.
Nakonec Rusko podpořilo Lukašenka dostatečně na to, aby přežil. Bezpečnostní složky obou zemí začaly koordinovat potlačování odporu a Minsk obdržel ekonomický záchranný balíček, který zmírnil nejhorší dopady sankcí.
Tato epizoda zanechala v Lukašenkově myšlení hlubokou stopu. Pochopil, že bez Kremlu nemůže přežít ani vnitřní krizi, natož válečný konflikt, ale také pochopil, co od něj Moskva za tuto podporu očekává.
Co získává Rusko?
Putinova loajalita vůči Lukašenkovi má však svou logiku. Strategicky tvoří Bělorusko nárazníkovou zónu mezi Ruskem a státy NATO. Bez tohoto území by ruská západní hranice byla podstatně zranitelnější a přímý kontakt s Aliancí nevyhnutelný. Vojensky je běloruská armáda natolik propojena s ruskou, že hovořit o dvou oddělených strukturách je do značné míry formalita. Ekonomicky závisí Bělorusko na preferenčních cenách energií natolik, že bez nich by byl státní rozpočet za normálních okolností neudržitelný. Politicky Moskva Bělorusko vnímá jako nedílnou součást toho, co sama označuje jako „ruský svět“, čili prostor, jehož ztráta by byla prezentována jako civilizační porážka.
Z toho plynou i konkrétní ruské cíle. Prioritou není udržet Lukašenka za každou cenu, ale zabránit nekontrolovanému zhroucení běloruského režimu, které by otevřelo prostor pro prozápadně orientovanou alternativu. Moskva v roce 2020 diskrétně mapovala potenciální nástupce uvnitř bezpečnostního aparátu a státní byrokracie, kteří by byli pro Kreml přijatelní. Souběžně pokračovala v prohlubování integrace obou států, upevňovala svůj vliv nad běloruskou armádou a zpravodajskými službami a dbala na to, aby ekonomická závislost Minsku zůstala strukturální, nikoliv jen situační.
Pro Moskvu je proto dnešní stav výhodný i bez přímého válečného zapojení Běloruska. Ruské systémy protivzdušné obrany na běloruském území rozšiřují radarové krytí a komplikují letecké plánování Aliance. Běloruské silnice, železnice a letiště slouží jako logistické tepny a hrozba potenciálního otevření severní fronty nutí Kyjev udržovat část svých sil a opevnění daleko od hlavních bojišť na východě. Tento efekt Rusko získává prakticky bez nasazení běloruských vojáků, bez politického rizika spojeného s jejich ztrátami a bez destabilizace jediného spojeneckého režimu, který mu v regionu zbývá.
Nelze však severní hrozbu zcela odepsat. Scénáře, se kterými pracují vojenští analytici, nepočítají primárně s otevřenou běloruskou invazí, ale s možností nasazení ruských jednotek operujících z běloruského území, případně s využitím neoznačených nebo kombinovaných sil, čili taktiky, kterou Moskva testovala na Donbasu a při anexi Krymu.
Takovýto postup by Lukašenkovi umožnil zachovat určitou politickou distanci a zároveň plnit závazky vůči Kremlu. Rizika jsou však i zde značná. Přítomnost bojových sil na vlastním území ještě více omezuje běloruský manévrovací prostor, prohlubuje závislost a v případě ukrajinských odvetných úderů vytváří nebezpečí přímé eskalace.
Ukrajinská strana s hrozbou ze severu počítá, i když ji nepovažuje za prioritní. Severní hranice byla od roku 2022 systematicky opevňována a vznikají zde protitankové příkopy, betonové zábrany a systémy včasného varování. Část sil je trvale vázána ke krytí tohoto směru.
Lukašenko zůstává loutkou Kremlu a zároveň jedním z nejzranitelnějších hráčů celého konfliktu. Jeho loajalita Rusku je reálná a strategicky významná. Nejpravděpodobnější je tedy budoucnost, v níž Minsk pokračuje v rétorice, výhrůžkách a demonstracích vojenské připravenosti, zatímco skutečná válka zůstane pouze hrozbou.
