Článek
Když zemře veřejně známá osobnost, rozjede se v médiích a na sociálních sítích předvídatelný kolotoč reakcí. Smutek, šok, pár oficiálních vyjádření, a pak už lavina komentářů – od pietních slov, přes zdánlivě vyvážené statusy s velkým „ale“, až po otevřené oslavy. A právě tahle třetí rovina – oslava smrti – by nás měla znepokojovat nejvíc.
Reakce na smrt Charlieho Kirka ukazují, že jako společnost ztrácíme schopnost oddělit nesouhlas s názory od základního respektu k lidskému životu. Kirk byl bezpochyby kontroverzní. Měl ostré postoje, které dráždily liberální veřejnost, a často se ocital v bouřlivých debatách. Ale šířil své názory nenásilně, prostřednictvím slov, diskusí a médií. Pokud si někdo myslí, že to je důvod k oslavě jeho smrti, říká tím víc o sobě než o něm.
Falešná slušnost: „Je mi líto, že zemřel, ale…“
Snad nejodpornější reakcí nejsou ani ty otevřeně posměšné a jásavé výkřiky, ale právě ty zdánlivě „slušné“ statusy, kde po povinné pietní větě následuje výčet hříchů zesnulého.
„Ano, smrt se neslaví, ALE byl to člověk, který…“ – a teď přijde katalog jeho výroků, postojů a kontroverzí. Jenže v tu chvíli se z pietního vyjádření stává morální soud nad někým, kdo už nemá možnost se bránit. Kritici využívají jeho smrt jako platformu k vlastnímu exhibicionismu, jako kdyby potřebovali ostatním dokázat, že oni měli „pravdu“.
Tohle není projev slušnosti ani vyváženosti. Je to čisté pokrytectví.
Když se z hrobu stává bojiště
Můžeme mít na Kirka různé názory. Můžeme s ním nesouhlasit v zásadních otázkách. Ale jakmile někdo začne jeho smrt využívat k pokračování ideologického boje, dostáváme se na nebezpečné území.
Bojištěm už nejsou fakta, argumenty nebo voličské preference. Bojištěm se stává hrob. A to je místo, kam by politika nikdy neměla vstupovat.
Smrt jako satisfakce?
Oslavovat smrt kohokoli je nebezpečný precedens. Pokud si dnes někdo tleská tomu, že odešel Kirk, zítra bude tleskat smrti někoho jiného – možná blížšího, možná z opačného spektra. Smrt se tím stává jen „finální diskusí“, kde se rozdávají body.
To není civilizovaná společnost. To je primitivní kmenová kultura, kde se nad padlým nepřítelem tančí kolem ohně. A přitom si tito lidé rádi o sobě myslí, že jsou „moderní“, „progresivní“ a „slušní“.
Nesouhlas není zločin
Charlie Kirk nevolal po násilí. Nebyl to diktátor, nebyl to terorista, nebyl to člověk, který by bral druhým život. Šířil své názory. Ano, názory, které mohly být ostré, vytržené z kontextu, někdy provokativní. Ale pořád to byly jen názory.
Pokud začneme měřit hodnotu lidského života podle toho, jak moc souhlasíme s jeho idejemi, jsme na cestě do pekla. Kdo bude další? Novinář, který napsal nepopulární komentář? Politik, který prosadil nepopulární zákon? Umělec, který si dovolil zesměšnit posvátné téma?
Smrt není moment k bilanci
Samozřejmě, že u veřejně známých osobností se vždy vede debata o jejich odkazu. Ale je rozdíl mezi seriózní reflexí a hyenismem. Reflexe přichází s odstupem, věcně, bez emocí. Hyenismus přichází okamžitě, ještě než tělo vychladne, a tváří se jako „objektivní hodnocení“.
To není reflexe. To je lynč.
Co to říká o nás
Nakonec je úplně jedno, jestli Kirka někdo miloval nebo nenáviděl. Důležitější otázka je, co říká o společnosti fakt, že část lidí má potřebu jeho smrt slavit, a jiní ji využívat jako prostor pro další útok.
Vypovídá to o tom, že naše kultura se změnila. Smrt už není momentem zastavení a ztišení. Stala se příležitostí k dalšímu boji, k politickému marketingu, k exhibici na sociálních sítích.
A to je smutnější než samotný odchod kteréhokoli politika nebo aktivisty. Protože to ukazuje, že jsme ochotni obětovat lidskost na oltář vlastní nenávisti.
