Článek
Černobylská jaderná katastrofa je jednou z nejznámějších událostí moderních lidských dějin. Její následky zasáhly statisíce lidí a pomohly ukončit éru komunismu. Málokdo však ví o incidentu nedaleko města Kyštym, jež se odehrála už roku 1957 a dodnes je považována za třetí největší jaderná nehodu lidských dějin. Proč k této tragédii došlo? Jak to, že zůstala neznámou? A jakými následky dodnes trápí desítky tisíc Rusů?
Starý špatný SSSR
Píše se rok 1945 a Josif Visarionovič Stalin má před sebou závažný problém. Jím vedený Sovětský svaz sice dokázal porazit své fašistické protivníky a rozšířit svoji sféru vlivu, ale nově musel čelit zcela unikátnímu typu zbraně. Jaderné zbraně, které zničily Hirošimu a Nagasaki, nebyly pro sovětské vědce neznámým konceptem a první návrhy na komunistický jaderný program se objevily už roku 1939. Stalin byl však o jejich užitku plně přesvědčen až po skutečném nasazení těchto zbraní v Japonsku, které jasně potvrdilo, že v post-válečném světě budou jaderné zbraně nejdůležitější součástí výzbroje velmocí.
Sovětští špióni a místní vědecká obec mohli dát dohromady potřebný výzkum a teorie, ale SSSR musela také rychle začít s praktickou částí zbraňového vývoje. Pod vedením nemilosrdné sovětské tajné služby NKVD začala stavba výrobního zařízení Majak a to s využitím více než 30 000 vězňů ze sovětských Gulagů. Majak měl být hlavním centrem pro zpracování obohaceného uranu a dalších nebezpečných materiálů, jež byly potřeba pro konstrukci jaderné zbraně. Nedaleko od zařízení bylo tak vytvořeno zcela nové město Čeljabinsk 40 (dnes Objorsk), kde měla žít potřebná pracovní síla, techničtí specialisté a jejich rodiny.
Konstrukce obou projektů byla dokončena na začátku roku 1948 a jaderné experimenty mohly začít. Do Majaku proudily velké zásoby potřebných materiálů, které byly částečně produkovány také v československém Jáchymově a zdálo se, že vše jde přesně podle plánů sovětských vůdců. Majak dokázal poskytnout dostatek materiálů už pro první jaderný test SSSR roku 1949 a nadšené vedení schválilo rozšíření počtu reaktorů a procesních zařízení. Objorsk fungoval na principu uzavřeného města, kdy se místním dostávalo určitých výhod výměnou za přísné utajení a odříznutí od zbytku světa. Brzy se však začalo ukazovat, že komunisté provedli svou konstrukci až příliš rychle.
Jednou z největších otázek, které dodnes komplikují využití jaderné energie je budoucnost jaderného odpadu. Moderní metody jsou různé a většinou velmi nákladné, ale soudruzi ze SSSR si s něčím takovým nedělali starosti. Jaderný odpad prostě naházeli do nejbližší řeky. Ta byla navíc součástí širšího říčního systému, jež propojuje většinu Sibiře a jaderný odpad se tak mohl aktivně šířit až k Severnímu ledovému oceánu. Roku 1951 došlo k rozhodnutí, že by bylo lepší skladovat materiál ve více izolovaném tělesu vody. A tak začali komunisté házet jaderný odpad do nedalekého jezera, které bylo také napojené na výše zmíněnou soustavu řek.
Marxovi učni začali kolem roku 1953 chápat, že by bylo lepší najít řešení, které neotráví polovinu SSSR. Začali tedy jaderný materiál skladovat v předem připravených zařízeních, což bylo skutečně velkým posunem a teoreticky mohlo celou situaci vyřešit. Problém však byl v konstrukci. Podzemní sila kam sovětští specialisté jaderný odpad přesunuli byla vybavena nedostatečným chladícím systémem, který byl kontrolován špatně vybudovaným pozorovacím systémem. To znamenalo, že případné selhání chladícího systému nemohlo být dostatečně rychle lokalizováno a mělo šanci postupně eskalovat. A přesně to se stalo 29. září roku 1957, kdy mohutná exploze otřásla krajem.
Lidská morčata
Výbuch kompletně zničil jeden z hlavních skladů jaderného materiálu a poškodil několik dalších. Do vzduchu se dostalo vysoké množství radiace, která se rychle začala šířit do všech světových stran. Sovětské metody se ukázaly jako katastrofální v uchování jaderného odpadu, ale překvapivě úspěšně dokázaly limitovat část jejích následků. Město Objorsk bylo sice poměrně blízko katastrofě, ale jeho lokace byla dobře vybrána tak, aby místní proudy větru směřovali od něj směrem k továrně. Tato opatrnost omezila množství škodlivého materiálu, jež město zasáhl, ale nemohla plně zastavit jeho kontaminaci.
Následky se začaly ukazovat velmi rychle. Zařízení pro měření radiace zaznamenala brzy po tragédii ohromné hodnoty ozáření a řada osob si začala stěžovat na nevolnost či dokonce spontánní omdlévání. V obloze se objevila polární záře, která se svým nabarvením kompletně vymykala standardům. Místní média vypustila sérii dezinformací, ale sovětské velení rychle zjistilo příčinu horšící se situace. Ani po Stalinově smrti však komunistický systém nehodlal uvolnit svou informační politiku a odmítl říci zasaženým lidem o skutečném původu celé katastrofy. Občané SSSR dostali vágní výmluvy a rozkaz k evakuaci.
Ta v některých případech trvala pouze pár dní a v těch nejvážnějších až dva roky. Majak na rozdíl od Černobylu nevedl k vytvoření kompletně opuštěné oblasti, což bylo částečně způsobeno tím, že se dodnes jedná o řídce osídlené území. Část zasažených oblastí byla sovětskými úřady proměněna v národní park, do kterého byl kompletně zakázán přístup. Postižené vesnice a města byla nadále obývána a místním se v budoucnu dostalo pouze vágních rozkazů k častějším návštěvám lékařů. Část obyvatel byla dokonce využita k likvidaci zničené části skladovacích prostorů. V nejvíce postižené oblasti museli pracovat již tak radiací postižení lidé a dokonce i děti.
Zjistit počet obětí celé tragédie je dosti problematické. Samotná exploze pravděpodobně nikoho nezabila a počet obětí, co zemřel kvůli samotné radiaci byl nízký. Pravá katastrofa se měla projevit postupně. Okolní oblast se měla stát jednou z nejméně zdravých částí Ruska. Mohutně vzrostl počet obětí rakoviny a až u třetiny místních dospělých lidí (kolem 90 000), se vyvinuly různé nemoci a zdravotní neduhy, jež se dají spojit s radiací. Mohutně také klesla místní porodnost a mnoho lidí bylo katastrofou kompletně sterilizováno. Nově narozené děti navíc trpěli neobvyklými zdravotními problémy a v některých případech i deformacemi těla (například větší či menší počet prstů).
Plné následky celé katastrofy se dodnes nedají odhadnout. Problémem je už předchozí praxe vypouštění jaderného odpadu do místních řek, která též zasadila lokálnímu regionu těžké rány. O jak velkou část místních problémů se zasloužila až katastrofou roku 1957 je tak prakticky nemožné určit. Dalším katastrofickým následkem byla ztráta místní zemědělské půdy, jež se po katastrofě stala kompletně nepoužitelnou. Sovětské orgány aspoň v této oblasti zakročily efektivně a během téměř 30 let dlouhého dekontaminačního procesu dokázaly postupně přivést místní zemědělství zpět do životaschopného stavu.
Putinovské hry
Katastrofa byla před světem utajena po dlouhé dekády. Nebylo tomu však pouze kvůli sovětské cenzuře. Americká CIA už roku 1959 zjistila, že ke katastrofě došlo, ale obávala se posílení západního proti-jaderného hnutí. Ironií osudu tak raději pomohla SSSR celou katastrofu utajit. Pravda se vynořila až díky textům ruského exulanta Žorese Medveděva, který v 70. letech začal celou tragédii odhalovat západnímu publiku. Místní akademici ho nemilosrdně kritizovali a obviňovali ze lži, ale jeho odhalení se nakonec plně potvrdila po dočasném otevření sovětských archivů roku 1991.
Najít pravdu se však snažili také obyvatelé města Kyštym, po kterém je celá katastrofa pojmenována, včetně jistého Gosmana Kabirova. Narodil se pár let po katastrofě a od mlada tak vyrůstal v kraji, který byl nehodou těžce zasažen. Na rozdíl od většiny místních obyvatel však odmítal přijmout smutnou realitu a chtěl pochopit, proč k celé katastrofě došlo. Spojil se s dalšími podobně myslícími občany a postupně začal shromažďovat důkazy o událostech v Majaku. Sovětské vedení ho sice dalo sledovat, ale nakonec proti Kabirovovi nezasáhlo a po roce 1991 byla hnutí téměř všechna jeho podezření potvrzena.
Ukázalo se, že sovětské vedení celou katastrofu využilo pro studium následků jaderné havárie. Nejen, že místním občanům lhalo o původu katastrofy, ale také si z nich udělalo své pokusné králíky. Nově zrozená ruská federace sice uznala, že se událost odehrála, ale aktivně odmítala odškodnit její oběti a jejich potomky. Produkce vojenského materiálu sice v Majaku skončila roku 1990, ale místo nadále slouží pro skladování jaderného odpadu. Rusko dokonce nabídlo, že bude v oblasti za finanční odměnu skladovat jaderný odpad cizích států, což místní obyvatelé jasně odmítli v referendu. Ruské orgány ono referendum prohlásily z neplatné a oblast nadále slouží pro jaderné účely.
Roku 2009 se vláda Vladimíra Putina konečně rozhodla odškodnit místní obyvatelstvo. Ti z nejvíce zasažených oblastí dostali volbu: buď dostanou ekvivalent 30 000 amerických dolarů a nebo jim vláda postaví zcela nový dům. Většina si zvolila možnost nového domova, ale brzy zjistila, že se nemá radovat. Nové domy byly postaveny pouze o několik kilometrů dál a stále se nacházely v oblasti zvýšené radiace. Vláda také zavedla finanční programy pro místní obyvatele, ale ty nedokážou pokrýt vysoké částky, které jsou potřeba na zaplacení potřebných zdravotnických služeb. Oběti Kyštymské katastrofy se tak bohužel plné spravedlnosti dodnes nedočkaly.
Zdroje a další četba:
Medvedev, Zhores: Nuclear Disaster in the Urals, W. W. Norton & Company, 1980, 224 stran, ISBN: 978-0393334111
Högberg, Lars. „Root Causes and Impacts of Severe Accidents at Large Nuclear Power Plants.“ Ambio, vol. 42, no. 3, 2013, pp. 267–84. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/24708845.
Josephson, Paul. „Industrial Deserts: Industry, Science and the Destruction of Nature in the Soviet Union.“ The Slavonic and East European Review, vol. 85, no. 2, 2007, pp. 294–321. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/4214437
Wesolowsky, Tony v Radio Free Europe: The Russian Villagers Living In The Shadow Of A Nuclear Tragedy (online), 2017: https://www.rferl.org/a/russia-mayak-villagers-living-in-shadow-nuclear-tragedy/28921944.html
