Článek
Události poslední doby mi bohužel tu sedm let starou zkušenost připomněly. Já už mám vše odžito, přesto věřte, že se s tím nejde úplně smířit, lze si na to pouze zvyknout. A potvrdili mi to i další lidé se stejnou zkušeností.
Pokud vás ale něco podobného nepotká, neumíte si vůbec představit, čím si jedinec, jemuž blízký člověk tragicky a náhle odešel, prochází. Pamatuji si na ten intenzivní pocit, který jsem neznala a to, že lezu doslova po kolenou a nemůžu vstát. A po těch kolenou jsem lezla hodně dlouho. Měla jsem v tom pekle jednu velkou výhodu – nepochovala jsem dítě. Což je vždycky to nejhorší.
S odstupem času mohu pouze zopakovat, že česká společnost není absolutně připravená na to, že někdo může náhle zemřít a ještě za dramatických okolností. Téměř nikdo si s tou situací neví rady. Neexistuje žádný manuál, který by okolí pomohl s tím, jak se postavit k člověku, jehož potkala nenadálá a krutá ztráta. Vážně, ale není nic horšího, když uvažujete o tom, že skočíte pod auto, a do toho chodí falešné projevy soustrasti a desítky rad, v horším případě poznámky typu – nebul, nebuď slaboch apod. Kdybych si bývala ty perličky schovala a dnes zveřejnila, asi by to přineslo další zajímavý pohled na naše rozvinuté moderní společenství.
Proto bych pro ty, jež chtějí skutečně druhé podpořit, ráda uvedla pár postřehů. V prvé řadě bych doporučila se řídit tím, že mlčeti je zlato. Nevhodně zvolená slova či nevyžádané rady můžou člověku, který sám neví, jestli zítra sám nespáchá sebevraždu, hodně ublížit. Protože situace, jež se za normálních okolností řeší velmi snadno, mohou být pro pozůstalého nepřekonatelně těžké.
Pokud druhému chcete opravdu prospět, dejte mu hlavně najevo, že nemusí nic říkat, ale pokud bude chtít, vyslechnete si ho a nabídnete mu své rameno, což však neznamená příležitost pro sérii nejapných poznámek. Má jít především o soucit a tiché pochopení. Nakonec samotné objetí vydá za tisíc promluv. Velice nevhodné je rovněž z truchlícího tahat „technické“ podrobnosti ohledně úmrtí jeho blízkého. I když vás přemáhá zvědavost, prostě si to odpusťte.
Nejvíc ale truchlícímu pomůžete s běžnými věcmi, v nichž se jednoduše na čas nemusí orientovat. Podpoříte ho třeba tím, že mu přinesete malý nákup, uvaříte mu (ty první týdny člověk nemusí být schopný nic dělat), nebo ho odvezete k lékaři a hlavně doprovodíte do veřejných institucí. Bohužel zaměstnanci bank, ČEZu a jiných firem neumí vůbec jednat s pozůstalými, jsou arogantní, nepříjemní a neochotní. Psychicky zlomený člověk tomu čelí s velkými obtížemi. A právě při těchto příležitostech mu prospěje to, že jste v duševní kondici a můžete se do toho jednání pozitivně vložit. Ono totiž skutečně funguje, že všichni tu momentální slabost vycítí a rádi se na takovém jedinci povozí.
Co však platí ve všech případech, každý člověk je jiný a každý tu bolest prožívá trochu odlišně a zároveň i odlišně dlouho. A má na to nesporné právo.
Samozřejmě, za nikoho nelze jeho trápení odžít, ale lze mu ho trochu ulehčit. V případě, že ulehčovat nechcete, tak alespoň nesuďte. Protože do zlomených lidí se nekope.
Zítra máme Štědrý den, kdy se scházejí celé rodiny u slavnostní večeře. Važte si toho, pokud ho můžete trávit se svými blízkými. Mnoha lidem se to totiž už nikdy nesplní.
Jestli bych něco české společnosti přála, tak, aby se v roce 2024 konečně vrátila k podstatným věcem, jako je láska, tolerance, vzájemné naslouchání a pochopení. Jen ty dokážou zlomit vlnu násilí a zloby.
Autorský text.
