Článek
Sám říkal, že vyrostl v chudobě, protože jednak jeho tatínek prohospodařil dost peněz v nevýhodných investicích, a navíc pak brzy zemřel. Zanechal tím svou rodinu prakticky bez prostředků. Vypomáhaly jen tetičky, dědičky rodinného majetku za Olšanskými hřbitovy. Ten však postupně rozprodávaly, až si na zbylém pozemku postavily slavnou vilu, kam malý Stáňa s maminkou docházel na návštěvu. Zamiloval si její kouzelnou zahradu, která se časem stala jeho velkou inspirací a vášní.
Nejprve studoval na gymnáziu, poté na obchodní akademii, ze které zběhl. Nebavilo ho učení, ani vážení profesoři. Už tehdy ho přitahovala literatura. Bylo mu proto opatřeno místo v redakci Hlasu národa, kde se potkal s kolegou Jaroslavem Kvapilem, pozdějším slavným divadelníkem. Ten si na štíhlého, vysokého a snědého mladíka uchoval tuto vzpomínku: „…Milý chlapec, sotva studiím odrostlý, do redakce jej dosadil jeho poručník…, aby mládenec, nechtěje patrně dostudovati, vůbec něco dělal.“ Jenomže ani rutina v redakci se Neumannovi nelíbila, práce ho nebavila, protože se cítil doslova svázaný. Z redakčních povinností ho osvobodil až takzvaný proces s Omladinou. Neumann se hájil tím, že „… nechtěli násilně odtrhnouti země české od Rakouska. Chtěli mnohem méně i mnohem více. Měli široký politický, sociální a kulturní program…“ Přesto byl obviněn ze zločinu rušení veřejného pokoje a z přečinu tajného spolčování. Vysloužil si za to čtrnáct měsíců těžkého žaláře. Pobyt za mřížemi využil k tomu, že hodně četl a studoval. Poprvé se mu dostal do ruky nevšední literární časopis s názvem Moderní revue, který mu prorazil okna do světa umění a zaujal ho natolik, že s revuí pak i spolupracoval.
V tomto turbulentním období, kdy hledal svou vlastní cestu, se paradoxně sblížil s Kamilou Krémovou, dcerou pražského holiče.
Z vězení se Neumann vracel přímo do vily, kterou sdílel se svou matkou, protože tetičky již zemřely. Brzy s nimi začala bydlet i novomanželka Kamila a rodina se postupně rozrostla o dceru a syna, později známého herce. Neumann si domů začal zvát své přátele, čímž se tu vlastně scházela budoucí spisovatelská elita - Šrámek, Majerová, Gellner a další. Vnější svět ale tyto schůzky vnímal trochu kontroverzně, což zachytila i herečka Růžena Nasková: „Srdce nám strašně tloukla, když jsme za tmavého zimního večera kráčely zahradou po chrupajícím jiskřivém sněhu do Neumannovy olšanské vily, kde nás čekala mnohá překvapení.“
Kamila přitom domácnost prý vedla spíše v tradičním duchu, více útulně než bohémsky. A žilo se jim tam asi docela idylicky. Paní Kamila často stávala venku nad kočárkem, zatímco Neumann se oddával zahradničení. A pak se jednoho krásného dne v jejich kuchyni zjevila mladinká Božena Hodačová, které Neumann podlehl.
V té době měl na svém kontě už pět básnických sbírek, z nichž se „Satanova sláva mezi námi“ dočkala konfiskace. Jak bouřil na papíře, tak i ve vztazích. Neváhal proto odstřihnout dosavadní existenci a s milou Boženou uprchl do Vídně, kde posléze trávil většinu času s kumpány po hospodách. Nebohá Božena pak neměla z čeho ani koupit jídlo.
V podstatně složitější situaci se však ocitla Kamila, jež zůstala sama se dvěma malými dětmi a tchyní na krku.
Milá Božena, která v podstatě dosáhla toho, co chtěla, napsala ve stáří o Neumannovi hodně kritickou knihu. Básník ji bezesporu miloval, ale jak sám posléze sebekriticky konstatoval, byl jsem „komunistický anarchista a nedovedl jsem si vydělávat“. A půvabná Božena ho inspirovala k jedněm z nejkrásnějších milostných veršů.
Božena zcela nepoeticky s Neumannem otěhotněla, a proto se přestěhovali k jejím rodičům do Řečkovic u Brna. Lidé v obci dost protestovali proti tomu, aby se tam usadil člověk, který vydával Anarchistickou revue, a především se netajil svým ateismem. Neumann si toho nevšímal, přesto se díky svému chování znovu dostal do vězení, a záhy ho z Řečkovic vyhostili. Rodina s malou dcerkou Soňou, budoucí herečkou a nadšenou komunistkou, našla nové zázemí v Bílovicích nad Svitavou, odkud pak téměř čtyřicetiletý básník narukoval do první světové války. Dostal se až do exotické Albánie, kde sloužil u sanity, což reflektuje ve své sbírce „Třicet zpěvů v rozvratu“. Měl, ale štěstí, protože se z této mise vrátil celý, i když ho zdravotně trochu poznamenala. Navíc doma onemocněl španělskou chřipkou, z níž se jako zázrakem vyléčil. Božena si možná malovala, že se Neumann změnil, ale on se částečně vrátil ke svému poněkud neuspořádanému životnímu stylu a trhliny mezi nimi se zvětšovaly. Božena, jakkoliv to s ním neměla jednoduché, patřila k tomu druhu žen, které neví, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou. A Neumann přitom potřeboval hlavně laskavou partnerku, která by k němu vzhlížela a podporovala ho. Potřeboval družku tolerující jeho výbuchy vzteku, choval se mnohdy pánovitě a krutě a zároveň něžně a pozorně. Sám o sobě prohlásil: „Jsem stádný, sdílný, shovívavý, učenlivý člověk, normálně sobecký a ješitný, normálně společenský a samotářský.“
Ve skutečnosti byl natolik svébytný, že s ním mohla vydržet pouze žena, která v něm spatřovala geniálního básníka a nekladla na něj přehnané nároky. Jedna taková se naštěstí našla. Jmenovala se Lída Špačková a prošla s ním těžkým obdobím druhé světové války, ošetřovala ho v nemocích a vytvořila mu dobré zázemí. Básník trpěl epilepsií, kterou se podařilo údajně vyléčit, přesto dost zkusil. Navzdory značným potížím všeho druhu uvnitř zůstával pevně svůj. Nikdy se nenechal koupit za rohlík, ačkoliv měl vždycky hluboko do kapsy.
V závěru života před ním Lída záměrně schovávala noviny, aby se zbytečně nerozčiloval. Rád chodil na ryby, což ho uklidňovalo a lze říci, že v tomto čase už žil dost klidně. Jenom tomu okolnímu světu přestával rozumět a ten se na oplátku obracel ke stárnoucímu literátovi zády. Neumanna soužily různé zdravotní neduhy jako vysoký tlak, nebo problémy se srdcem, které nakonec jeho jinak nezlomnou povahu udolaly.
Zdroje:
M. Bittnerová, Zapomenuté osudy, 2017
Fond S. K. Neumanna v PNP
