Článek
Sama mám zkušenost, jaké to je, když blízká osoba odejde vlastní rukou. Narozdíl od všech teoretiků jsem poznala bolest, kdy se musíte vyrovnávat hlavně s tím, že si pro sebe zvolil tak krutý konec. Zároveň si uvědomuji, kolik odvahy v tu chvíli musel projevit. Pro mě ten okamžik velmi sugestivně zachytil třeba film mapující osud slavné zpěvačky Dalidy, na který by se každý měl povinně podívat a potom teprve soudit.
Potíže velké části sebevrahů spočívají podle mě už v jejich prvotní rodině. Dítě, které vyrůstá obklopené bezpodmínečnou láskou matky i otce, ví, kde najde vždycky bezpečný přístav a kam se může s každou strastí obrátit. Pokud ale člověk zůstane odkázaný sám na sebe a zároveň má křehčí psychiku, prochází se mu osudovými nesnázemi o dost složitěji. Nejhorší na tom je, že pak tu bezpodmínečnou lásku začne hledat v partnerských vztazích, jež ji nahradit jednoduše nemohou. Ostatně v poslední době můžeme vidět podobný příběh u nejmenované bývalé hvězdy zimního sportu. Ono totiž vůbec nezáleží na tom, co rodiče dělají, nebo čeho úžasného dosáhli, děti potřebují vyrůstat v citovém prostředí. A za to bych dala velký vykřičník.
V rámci toho jsem se i já donutila podívat se na jeden díl seriálu Iveta. Osobnosti jejích rodičů mě naprosto odrovnaly. Miroslav Hanuš vykreslil pana Bartoše coby odpudivou figuru a nemyslím si, že původ té odpornosti vězel jen v jeho náklonnosti k alkoholu. Na druhou stranu jde asi o věrný obraz průměrné socialistické familie, která se stará o knedlíky k obědu a už ne o to, jestli se její členové cítí dobře.
U Ivety se v kontrastu s tím mnohdy zdůrazňuje vnitřní křehkost. Jenomže každý jsme nějaký a svět se holt skládá hlavně z extrovertů a introvertů. První skupina ochotně sdílí své nitro s okolím, ta druhá si ho raději chrání, protože hloupé řeči a odsudky ji zraňují a nutí se stahovat do sebe. A Iveta se ostatně podle pamětníků příliš nesvěřovala, určitě dobře věděla proč. Ten humbuk kolem ní dělali paparazzi, kteří čekali na každé klopýtnutí, což ona v mnohých rozhovorech uváděla. Bohužel obecenstvo má rádo drama, a tak mu ho média dodala až do důsledků.
Pamatuji si dobře na Ivetin poslední rozhovor, procházela se někde kolem baráku v Uhříněvsi, byla kostnatá a zničená. Tušila jsem, že to nedopadne dobře. A upřímně jsem nechápala, proč ji ti lidé, kteří o ní dnes s oblibou mluví, nepodrželi, neodvezli někam mimo dosah kamer. Místo toho jí za pomocí médií sebrali poslední zbytek sebeúcty. Jakkoliv jsem Ivetu neposlouchala a líbila se mi pouze písnička Léto, její smrt mě upřímně dost zasáhla, až mě samotnou překvapilo jak.
S oblibou se teď zdůrazňuje, že je prostředí hudebně-zábavního kolotoče tvrdé, což prý Iveta se svou povahou taky neustála. Ale proč je tvrdé? On k tomu ty kapitány, mezi něž patřil třeba i pan Štaidl, někdo nutí? Kdo jim káže, aby intrikovali, podráželi si vzájemně nohy a kráčeli někdy až přes mrtvoly? Vždyť si tato pravidla chování stanovují dobrovolně, to oni vytváří atmosféru, v níž musí fungovat. A přitom se vůči nám plebejcům ještě falešně tváří, že mezi nimi uspějí pouze opravdoví velcí talenti. Iveta přitom nadání bezesporu měla včetně aury skutečné hvězdy, ze které si však většina lidí dělala něco mezi dojnou krávou, kopacím míčem a rohožkou. A dnes ti samí poskytují mnohdy dojemné rozhovory o tom, jak s ní před pomalu čtyřiceti lety spolupracovali. Tak z toho se mi dělá špatně, stejně jako se mi udělalo z dámy, která o mém sebevrahovi veřejně psala nesmysly z titulu toho, že její matka s ním kdysi sdílela jednu budovu v zaměstnání. Na téhle úrovni se bohužel zjevně pohybujeme i u Ivety, aniž bychom respektovali alespoň jejího syna.
Jestli si proto vzpomínka na Ivetu Bartošovou něco zaslouží, tak tichou úctu k životu nadané ženy, jejíž něžný soprán utichl příliš brzy.
Zdroje:
Iveta - Sledujte celé díly online | Voyo (nova.cz)
