Článek
Musím zcela otevřeně konstatovat, že jsem si tím dobrovolně zkomplikovala život nejméně na pět měsíců. A až zpětně jsem si plně uvědomila trápení, kterým si zřejmě Kotrmelínka prošla, nejen fyzickým, z čehož si odnesla pokroucenou tlapku, ale především psychickým. Nebudu zabředávat do úvah, jaký duševní chudák to musí být, když ubližuje malému králíčkovi, jenž se nemůže bránit. Ale nechci na to ani myslet, z takových lidí se mi dělá zle a nejraději bych je vykázala mimo hranice slušné společnosti.
V současnosti by ale Kotrmelínku nikdo nepoznal. Má krásnou dlouhou srst, přestala se tolik bát a celkem radostně lítá za Justýnkem po bytě. Justýnek, můj původní králíček, ji totiž v té rekonvalescenci výrazně pomohl. Dnes se k sobě chovají jako Romeo a Julie, to znamená, že si pořád dávají králičí pusinky, v čemž především exceluje Kotrmelínka. Přesto na nich vidím zásadní rozdíl v tom, když zvíře odmala vyrůstá v podnětném prostředí a naopak. Justýnek je prostě číman, co všechno vykoumá včetně toho, kde skladuji jídlo, nebo jak otevřít dveře, které jsem úplně nedovřela. Kotrmelínka se orientuje hlavně podle něj, protože sama většinou nic moc nevymyslí. Má ale jednu vášeň, hrozně ráda přemísťuje věci, především pantofle u postele.
Ovšem i jejich vzájemná láska není bezbřehá. Protože jakmile začnu rozdávat dobrůtky, tak si je bez milosti vzájemně kradou. Navíc Kotrmelínka první měsíce snědla cokoliv, v současnosti už si rovněž hodně vybírá. I to ukazuje, že se z ní stává docela normální mlsný králík. Bohužel se stále ještě bojí rychlejšího pohybu ruky, ale občas se už nechá pohladit, a dokonce statečně zvládla pedikúru, z čehož jsem dopředu málem nespala.
A proč to všechno píšu? Protože na začátku jsem si domů přinesla uzlíček nervů, oškubanou chudinku, vyhladovělou a ještě gravidní, která se pak nezvládla postarat ani o svá mláďata. Nyní mám dva prima králíky, co tu se mnou jsou v dobrém i ve zlém a třeba teď, když píšu tento text, leží asi metr od mé židle. Samozřejmě kvůli nim nemůžu odjet na dlouhou dovolenou, ale dělají mi život hezčí a veselejší.
A proto, když nad tím uvažuji, ačkoliv se můj postoj k fungování útulků moc nezměnil, samotná adopce mě přivedla k myšlence, že jsem zachránila jednu králičí duši. A pokud bych v životě neudělala nic jiného, není to zas tak málo. Ono se ne nadarmo říká: „Když někdo zachrání jediný život, je to, jako by zachránil celý svět.“
