Článek
Ve svém úterním článku jsem se podělila o osobní zkušenost, kdy jsem si vzala z azylu králíka. Do e-mailu mi přišlo hned několik čtenářských reakcí, z čehož usuzuji, že jsem se dotkla poměrně citlivého tématu.
Většina oficiálních útulků se primárně stará o kočky a psy, jako kdyby jiná zvířata ani neexistovala. Na jednu stranu mluvíme o lásce k němým tvorům, na druhou si právě těch menších (nebo i naopak o dost větších) nevšímáme. A tak si našinec třeba vyslechne příběh o tom, jak exotická ještěrka málem nepřežila pobyt v azylu kvůli nevhodné stravě, nebo se na adresu bezbranného kotěte řekne, že musí zůstat na ulici, i když to asi nepřežije…
Denně je do přírody vypuštěno obrovské množství drobných savců, kteří do té doby žili v teple domova. Jejich majitelé je pošlou na smrt, protože dobře ví, že většina útulků si jejich svěřence nevezme. Ale v čem jsou tato malá zvířata horší? Nezaslouží si také druhou šanci? Pokud však vystaví azyl bariéru, kdy bude pro potenciálního majitele snadnější pořídit si zvíře přímo v chovatelské stanici, tak to zájemce jednoduše vzdá. A když to nevzdá a přeskáče všechny útulkové bariéry, odnese si domů často nesocializovaného jedince s nulovými návyky, o jehož původu a věku neví nic.
A když pak zohledním své zkušenosti, zkušenosti ze svého okolí a taky ledacos dalšího odpozorovaného, musím poznamenat, že některé útulky neplní svou funkci, dokonce v podstatě (a možná nechtěně) dělají vše pro to, aby v nich zvířata zůstávala. Jednu z příčin vidím v důsledné lustraci potenciálního chovatele, kterou nedokáže (nebo nechce) přijmout. Bohužel se tím ale výrazně snižuje možnost umístit zvíře do nějakého domova.
Napadá mě proto trochu provokativní otázka. Co je tedy v zájmu útulku? Udržovat si velký počet zvířat, zveřejňovat jejich příběhy a složitě hledat finance, nebo zůstat přechodnou stanicí, z níž chlupáči odchází (pokud možno) k novým majitelům.
Samozřejmě si uvědomuji, že i veterinární služby cílí mnohdy pouze na kočičí a psí mazlíčky, zároveň vnímám, jak drahé jsou, a kolik obětavosti a úsilí se obecně vyžaduje od provozovatelů a zaměstnanců útulků… Nicméně pokud budeme dělit zvířata na ta zajímavá a nezajímavá (moc velká a moc malá…), nikam se nedostaneme. Ochranu si zaslouží všechna a naopak si vůbec nezaslouží, aby ti, kteří jim „hledají“ nový domov, odrazovali zájemce přemrštěnými požadavky. Nebudu ani zmiňovat, že práce na socializaci, hygienických návycích a na celkově dobré psychické kondici zvyšuje naději každého tvora na své doma.
Slyšela jsem i logický argument, že základní problém vězí v nezodpovědnosti lidí, jež se svých mazlíčků zbavují, někteří je dokonce i týrají. Bohužel, dokud nebudou za tyto činy vyšší tresty, nic se nezmění. Vyšinuté a nemocné jedince najdeme v každé společnosti, tu naši nevyjímaje. Přesto doufám, že normální většina převažuje, tedy těch, které život po boku němých tvorů těší.
Možná je současná situace jen důsledkem naší lhostejnosti. Na jednu stranu jsou některá zvířata přímo zbožštělá, na druhou stranu na ta ostatní příliš nemyslíme. A v tom je podle mě ten pověstný zakopaný pes.
