Článek
Berta Mühlsteinová se narodila 30. července 1841 ve Velvarech. Její dětství poznamenala smrt matky Johany Čermákové, dcery lékaře z Dietrichsteinského panství v Budyni nad Ohří. Johana totiž zemřela na souchotiny krátce po porodu Berty a její nemoc dala dceři do vínku tuberkulózu páteře.
Otec Leonard Mühlstein, stavební inženýr, se brzy znovu oženil. Novomanželka Anna se stala milující macechou všem polosirotkům a hlavně Bertu chránila a pečovala o ni s obdivuhodnou obětavostí. Rodina se často stěhovala, z Velvar do České Lípy, pak do Jiřetína pod Jedlovou, až se vrátila zpátky do Lípy.
Špatný zdravotní stav komplikoval Bertě běžnou školní docházku. Vzdělávala se proto doma, hodně četla, učila se francouzsky a zpívala. V roce 1854 ji rodiče poslali do pražského hydroléčebného ústavu doktora Spotta v naději, že se její stav zlepší. Pobyt jí zdravotně sice nepomohl, ale přivedl ji mezi české vlastence. Seznámila se tak třeba s Karolinou Světlou a její sestrou Sofií Podlipskou.
Po návratu domů se Berta začala intenzivně věnovat studiu českého jazyku a literatuře. V roce 1862 složila báseň na počest Boženy Němcové. Její další verše, v nichž otiskla svou zmučenou duši, později vyšly ve sbírce Pohrobky. V Kalendáři paní a dívek českých nacházíme charakteristiku, která výstižně shrnuje podstatu Bertiny tvorby: „Všecky její práce nesou jakýsi rys melancholie.“ Tento tón prostupuje i její báseň Předtucha, v níž se zrcadlí vnitřní neklid: “ Podivná předtucha duši mou jímá — kolem mne ticho je, všechno již dřímá, na moje víčka však nesletěl sen. Venku je děsivo — vichřice hučí, jako když zdaleka zvon se rozzvučí. Bojím se noci … o kéž je již den…“
Po odchodu Bertina otce do penze se rodina usazuje v Praze, kde hostí pestrou společnost včetně Jana Nerudy. Ten o Bertě napsal: „Je rachitická, drobňounká, churavá. Žlutá pleť, těžký dech svědčí, že trpí, nepokojně bludné oči stále sem tam šlehající, přišpičatělá, často křečovitě si zahrávající ústa svědčí o vnitřním žáru a živé letoře.“
Právě živá letora ji přivádí do Amerického klubu dam, na jehož půdě i přední. V listopadu 1867 se zúčastní akce, při níž položí věnec na památku bělohorské bitvy s nápisem „Vlasti. Nedáme Ti skonati.“ Policie to považuje a za politickou provokaci a Bertu opakovaně vyslýchá.
V očích čtenářek jí to ale neuškodilo. Naopak – její povídky a romány jako Na březích Nežárky, Vlasti a Tobě, či Zlaté hvězdy byly ve své době velmi populární.
Berta se vlivem své nemoci nikdy neprovdala, ačkoliv prožila tajné vzplanutí ke spisovateli Josefu Holečkovi. Ten však hledal jiný ženský ideál, protože „příroda byla Mühlsteinové nepřítelkou, nepopřálať jí ani normálního vývinu těla.“
Poslední měsíce života strávila Berta na lůžku. Trápily ji potíže s ledvinami a se srdcem. Tušila, že se už neuzdraví, a proto zničila většinu své osobní korespondenci. Starší životopisci pak její čin komentovali slovy: „Do černé země pochovala básnířka života svého jarní sen a také své milostné tajemství.“
Když 24. srpna 1887 odešla z tohoto světa, její nejbližší mohli říci, že tato tělesně slabá žena svůj život rozhodně nepromarnila.
V článku jsem čerpala z :
Martina Bittnerová, Utajené životy slavných Češek, Praha 2014
Kalendář paní a dívek českých na rok 1889
Ruch, almanach omladiny českoslovanské
