Článek
Na jevišti ohromovala nepřehlédnutelným šarmem a elegancí. Vždycky jí ale v zákulisí trochu překážela poněkud nervní povaha.
Herečkou se chtěla stát prakticky od mala, tudíž docházela na soukromé hodiny k dnes již legendární Otýlii Sklenářové-Malé, která ji naučila pracovat s hlasem a vštěpila jí základy hereckého projevu.
Zřejmě díky tomu se mladičká Marie již v devatenácti letech poprvé prošla po prknech Prozatímního divadla. Všichni, kdož ji tehdy spatřili v aktovce Doktor Robin, pochopili, že se zrodila nová hvězda.
Za rok po úspěšném debutu Marie vstoupila do manželství se svým kolegou Jiřím Bittnerem, rodákem ze šumavské vísky Milavče. O osm let starší Bittner pro ni znamenal především stabilní oporu v neklidném světě múz, který jinak překypoval intrikami, falší a prospěchářstvím.
„Tehdejší správa zemského divadla nebyla nám přízniva. Zejména mou choť poškozovala nejen materielně ale i umělecky,“ vysvětlil Jiří Bittner ve svých pamětech důvody, proč oba o tři roky později přijali angažmá v divadle vévody Jiřího II. Sasko-Meiningenského.
A byl to pro ně velmi šťastný krok, neboť zde poznali zcela odlišný a novátorský způsob práce. Zatímco v Čechách se stále ještě prosazovala představení založená na perfektním výkonu ústředního protagonisty, a ostatní jen paběrkovali, ve vévodově souboru výrazně zapojovali i vedlejší role.
Jan Neruda tento styl výsměšně nazýval: „divadlem statistů“. Přesto tato německá škola pomohla hlavně Marii umělecky dozrát.
Přesto se manželům po čase zastesklo po domově a vrátili se Čech. Mariina cesta tehdy vedla už přímo do Národního divadla. Byla následně poctěna tím, že při slavnostní akademii konané dne 18. listopadu 1883 právě v Národním přednesla projev Jaroslava Vrchlického. Autor sám však Bittnerovou příliš v lásce neměl. Po představení Paní majorky o ní v Nedělních listech prohlásil: „Zajímala paní Bittnerová, celý večer musili jsme mysliti na slečnu Pospíšilovu-ta by byla teprve vykřesala z povahy Féni to pravé, zdravé, přirozené jádro.“
Zabolelo jí to, a proto mu odřekla všechny svěřené úlohy v jeho osmi hrách. Nikdy ho ostatně, jak dnes říkáme, nemusela. Přesto se ti dva později smířili a Bittnerová se nakonec chopila hlavní role při premiéře Vrchlického dramatu Hippodamie. Ovšem ani to ji v Národním divadle trvale neudrželo.
V roce 1890 zamířila pro neshody do Městského divadla v Rize, ale záhy se do Zlaté kapličky vrátila. Stýskalo se jí po domově. A tak její definitivní odchod z českého jeviště nastal až poté, co se kolem ní rozpoutala aféra, která ji obvinila z nevlasteneckého smýšlení. Ostřílená a téměř čtyřicetiletá herečka totiž při jedné zkoušce argumentovala: „Na německém divadle jsem to hrála tak, a jinak to hrát nebudu.“ Čímž dala záminku své sokyni Marii Pospíšilové k tomu, aby se jí pokusila z divadla vystrnadit. Okamžitě si na Bittnerovou stěžovala přímo řediteli divadla F. A. Šubertovi. Ten ji celkem rozumně poslal do patřičných mezí, což jí bohužel vyprovokovalo k tomu vynést celou aféru na veřejnost.
Bittnerová se proto na vrcholu tvůrčích sil stáhla do soukromí, kde nalezla pochopení v náručí svého chotě, jehož nejvíc trápilo, že Marie opouští divadlo předčasně a v podstatě nedobrovolně. Vždyť skutečně vynikala především v klasickém repertoáru, naprosto bravurně ztvárnila mnohé velké Shakespearovské role, kupříkladu Desdemonu v Othellovi nebo Ofélii v Hamletovi. A nezalekla se ani nastupujícího realismu.
Smutek po publiku chtěla Marie zahnat mateřstvím. Vzhledem k úrovni tehdejšího zdravotnictví a jejímu věku se jednalo o rozhodnutí velice riskantní. První děťátko se jí narodilo mrtvé. Po této tragické události se nechala krátce zlákat k občasnému hostování v Národním divadle. Nicméně snu o dítěti se nehodlala vzdát. A to ji také zabilo, neboť po druhém předčasném porodu děvčátka upadla do bezvědomí, z něhož se již neprobudila. Skonala v pouhých 44 letech. Po její smrti se objevila řada nekrologů, v nichž se konečně plně docenil přínos a umělecký odkaz této mimořádně nadané, inteligentní, a především velké české herečky.
Těžko by se tenkrát našel jiný herecký pár, v němž by jeden pro druhého našel tolik pochopení, úcty a lásky, jako tomu bylo u manželů Bittnerových. O to víc pak osamělý vdovec Jiří trpěl. Onemocněl nervovou chorobou, kvůli které přestal načas vystupovat. V tomto mezidobí napsal několik knih včetně cenných memoárů, v nichž vylíčil svůj neobyčejný osud a zároveň nikoho ze svých kolegů nešetřil. Vyjádřil se, jak mu velela jeho rázná a čestná povaha. Zbožňovanou Marii přežil o pouhých pět let.
Zdroje:
Martina Bittnerová: Spisovatelky a Éros, Praha 2011
Jiří Bittner: Z mých pamětí, Praha 1894
Jan Neruda: Dopisy, Praha 1965
František Kožík: Devět Ofélií, Praha 1988
