Článek
Z našeho prvního setkání si pamatuji pouhé střípky. Přivítal mě v malé kanceláři knihkupectví na Arbesově náměstí v Praze. Uspěla jsem totiž v literární soutěži dávno neexistujícího webu s názvem Literárvárna. Pan Ebr mi daroval několik knih a do té, kterou sám napsal, mi dal osobní věnování s podpisem. Stěhovala se se mnou všemi mými bydlišti.
Jeho další aktivity jsem pak sledovala zpovzdálí a upřímně mě zasáhlo, když jako knihkupec skončil. Každopádně naše setkání bylo jen prokmitnutí životem a nikdy bych si nemyslela, že se jednou ocitnu na malém pódiu jako jeho host v pražské Salmovské kavárně.
To už jsem měla na kontě pár vlastních publikací, které mě, upřímně řečeno, stály dost nervů a bolesti. Jestli něco škodilo a škodí naší literatuře, tak ta mnohdy intelektuální povýšenost, která dělá z knih něco výsostného a v důsledku tím mladé lidi zbytečně odrazuje. Pan Ebr nic podobného v sobě neměl. Naopak bylo znát, že má knihy opravdu rád, pro něj se nestaly ústřední postavou nekonečných teoretických polemik, nýbrž kamarády přinášejícími radost. Když o nich mluvil, doprovázel svá slova neskutečným temperamentem a zároveň neskrývaným citem. A projevovalo se to od prvních minut, pokud jste se ocitli v jeho blízkosti.
Vzpomínám si, že mě před začátkem pořadu velmi energicky oznámil, že moje knihy s velkou chutí znehodnocuje. Asi jsem lehce zbledla. Začal se okamžitě smát a vlastně se mi trochu omlouvat, protože prý vždycky vezme několik barevných tužek a podtrhuje si v nich dlouhé pasáže, k nimž se opakovaně vrací. Nicméně dodal, že tímto způsobem by se správně s knihami zacházet nemělo, ale prý si nemůže pomoct. Tenkrát mě to samozřejmě nesmírně potěšilo, protože takové uznání od člověka, který za svůj život listoval možná desítkami tisíc knih, považuji za velkou poctu. Celý večer se poté nesl v neuvěřitelně přátelském duchu a toto setkání s panem Ebrem a jeho věrnými diváky mě tehdy hodně vzpružilo.
Před pár dny jsem si říkala, že bych se mu měla zase ozvat, protože mi konečně vyšla další knížka, kterou by mohl svými barevnými tužkami „znehodnotit“. Bohužel už mu to nenapíšu. Přesto si myslím, že jeho činorodý duch tu s námi zůstane dál. Vždyť láska je věčná a ta k literatuře nikdy neumírá.
Autorský článek
