Článek
Nechtěla jsem přitom peníze, ani reklamu na ulicích. Chtěla jsem jen zveřejnit informaci o našem oceněném dokumentu na jejich webu. Ovšem do uší mi zaznělo klasické: „Zatelefonujte mi na podzim, protože teď to nemá význam.“
Ony by asi spadly Hradčany, kdyby se to zveřejnilo teď a zároveň pak na podzim. Myslím, že by to sledující stránky ustáli. Avšak místo toho jsem pochopila, že podivná Bittnerová s podivným filmem nesplňuje představu o tom, o čem své fanoušky mohou informovat. Navíc jde přece o nezávislý dokument. A nezávislá kultura zřejmě existuje od toho, aby se co nejrychleji zakázala. A že film Život s gamblerem získal cenu na regionální a pak i na celostátní přehlídce? S tím se jděte, milí tvůrci, vyfotit!
V principu vůbec nejde o náš film. Jde o téma, o snahu hovořit o závislostech bez předsudků. Dostat to k lidem jinak než skrze senzacechtivé články. Místo zájmu jsem byla během telefonátu zasypána otázkami, z nichž mě jedna úplně uzemnila. „A proč jste to nedala do distribuce České televizi?“ Co na to odpovědět, když jsem čekala právě radu od nich. Já přece píšu o obrozencích a ve filmové produkci se nevyznám.
Několikrát také zazněl dotaz na projekci dokumentu. Sdělila jsem podle pravdy, že jedna třeba proběhne spolu s besedou v září v Ostravě na Noci vědců. Odpověď přišla v hodně ironickém duchu: „Do Ostravy asi lidé z kraje nepojedou.“
Přitom mohlo třeba zaznít: „Bezva, že Ostrava projevila zájem!“ To bych asi čekala moc…
A že je mám kontaktovat na podzim? To je klasika. Když chcete někoho diplomaticky poslat do pryč, sdělíte mu neurčitý termín. On si to jistě rozmyslí a dá pokoj. Dám ho tedy i já.
Filmovou kancelář Ústeckého kraje už kontaktovat nebudu. Přesto ve mně hlodá myšlenka, že by veřejné instituce měly sloužit všem bez rozdílu. Asi by stálo za to si občas připomenout, jestli se tak opravdu děje i ve skutečnosti.
