Článek
Psychiatrickou léčebnu si samozřejmě nelze představovat jako rodinnou rekreaci, tudíž se v ní běžně setkávají jedinci z různých sociálních vrstev a pochopitelně nechybí ani ti, kterým nutnost léčby určil soud. Tudíž potom chodí po pokojích a vyprávějí, že se těší, až po výkonu trestu budou zase doma vesele vařit pervitin, nebo jej budou distribuovat na ulicích. Vedle toho se tam ovšem léčí řada neasociálních lidí, na něž doma čeká rodina.
Já sama, když jsem poprvé vstoupila do bohnického zařízení, všimla jsem si hned kluka, co chodil do vedlejší třídy na základce. Byl tam s tou nejhorší diagnózou- takzvané GTA, to znamená – gambler, toxik, alkoholik. Překvapilo mě to, ale už dávno jsem věděla, že v životě se stává ledacos. Viděla jsem tam ovšem taky notoriky, co sotva drželi pohromadě a uživatele perníku, jež i po dvou měsících zůstávali zvláštním způsobem vykroucení. Všechny ale spojoval tentýž problém závislosti. A docela mě dnes překvapuje ta benevolence, kdy má pan Pohanka u sebe mobil nebo notebook. Protože v Bohnicích před lety by na to mohl zapomenout.
Dále se se také pan Pohanka svěřuje s tím, že psychologům příliš nevěří a smutní nad určitou nudou a prázdnotou. Za to, prosím pěkně, nemohou terapeuti, ale stojí za tím především nastavení v jeho vlastní hlavě. Každý závislý musí ten čas v léčebně využít pro vlastní rozvoj.
Zrovna nedávno jsem dostala mail od jednoho gamblera, v němž jsem četla podobné stesky. Odpověděla jsem mu to, co bych ráda i tady ocitovala:
„Největší chybou je rozporovat postoje terapeutů…(Můj gambler rozporoval). Podstata je dohrabat se sám v sobě k tomu, co mě k tomu přivedlo. Já na besedách říkám, že závislí mají v duši jakousi díru, kterou se snaží tím požitkem z hazardu/alkoholu/drog zaplácnout.“
Až ve chvíli, kdy toto závislý pochopí, může se někam posunout. Záleží hlavně na tom, na kolik dokáže se sebou pracovat. Rychlé návody a řešení, ale nefungují, protože na každého dříve či později přijde bažení (touha po předmětu závislosti), jež často vyústí v návrat k sebedestruktivnímu chování. Jde tedy o běh na hodně dlouhou trať, do čehož se většině moc nechce.
Proto stížnost na poměry v léčebně a povznesenost nad terapeuty dokládá to, že závislý stále neumí ustoupit a pokorně si říct – vyrobil jsem si velký problém, ale rozhodl jsem se s ním něco dělat. Myslím tím dělat fakticky a ne sedět pasivně na skupině a myslet si něco o „dementních spolupacientech“. Takových lidí jsem na středečních setkáních v Bohnicích potkala hodně. Na druhou stranu v léčebně narazíte obecně na mnohdy dost „divné existence“, což k tomu prostředí jednoduše patří.
Rozhodně se nepokládám za nějakou odbornici na závislosti. Jenom vím, když to člověk, jak tragicky to může dopadnout. Sama jsem to zažila a nikomu na světě bych to vážně nepřála.
Pan Pohanka by si měl přestat stěžovat na vše kolem a začít to klubko své vlastní zraněnosti rozmotávat. Ten ponor do nitra duše nesmírně bolí, ale v důsledku dokáže očistit a hlavně přinést dlouhodobou abstinenci.
