Článek
Tomáš Marton pochází z Duchcova. Upozornila mě na něj Lucie Jehličková. Tak jsem ho s velkou chutí zařadila do série rozhovorů, protože i žánry, jimž se věnuje, patří do širokého záběru české literatury. Právě ten záběr bychom si měli hýčkat.
Co vás přivedlo ke psaní? Pamatujete si, co jste jako první v životě vytvořil?
Touha vyprávět příběhy. Měl jsem jich v hlavě vždy spoustu, a tak musely ven. Pokud nepočítám věci, které jsem vytvořil jako dítě, tak jsem se pokoušel o první román někdy v devatenácti. Ale velmi brzo jsem si na něm vylámal zuby a začal psát první krátké povídky.
Jaký vztah máte k Ústeckému kraji. Hledáte v něm inspiraci? A v čem konkrétně?
Žiju tady, takže vřelý. Znám tu lidi, vyrostl jsem zde. Takže má tvorba je silně ovlivněna tím, kde jsem vyrůstal a kde žiju. Ať už tím, že se dobře píše o místech, které prostě znám nebo tím, že mi přijde zajímavé psát například o svém městě. Tím je Duchcov. Má zajímavou a pestrou historii a neopakovatelnou atmosféru.
Co vám tady v kraji z pohledu autora chybí?
Asi semknutější scéna. I když já patřím k těm, co píší horory, sci-fi a to nejsou žánry, které by tu táhly hodně lidí. Když se chci setkávat s jinými autory podobného žánrového zaměření, musím jet dál (kupříkladu do Prahy nebo do Českých Budějovic). Mimochodem na celorepublikové úrovni tu je skvělá hororová komunita. Nicméně vím, že z našeho kraje pochází docela hodně skvělých autorů a autorek nejrůznějších žánrů.
Jaké téma se ve vaší tvorbě opakuje?
Asi nejčastěji duševní onemocnění. Vlastně se na tohle téma nyní více zaměřuji. Jinak například osamění nebo lidstvo obecně. I když píši dobrodružné věci, vždy je to o lidech.
Jak vypadá váš tvůrčí proces. Máte své rituály, nebo píšete spontánně?
Asi obojí. Jsem vcelku intuitivní, ale je pravda, že musím mít na psaní klid a pohodu. Pustit si fajn hudbu a vrhnout se na to. Ideální je, když vím, že na to budu mít delší čas.
Realita je ale taková, že abych s příběhem někdy pohnul, musím prostě využít každou možnou chvilku. Na rituál nebo zvyklosti tak někdy prostě nedojde. Jen sednu a rychle píšu.
Na čem právě pracujete? Na co se můžou čtenáři těšit?
Na věcech, které budou aktuální třeba až za dva tři roky. Takže o nich ještě hovořit nemohu. Ale na podzim 2026 vyjde kniha, na kterou se moc těším a u které figuruji i jako editor a autor celého nápadu. Půjde o antologii, tedy sbírku povídek, s předními autory a autorkami českého hororu. Téma neprozradím, ale půjde o něco, co zatím není překvapivě v hororu (alespoň v rámci antologií) moc využité.
Kterou svou knihu byste doporučil čtenářům?
Na seznámení s mou tvorbou bych doporučil tu první, tedy sbírku povídek Ve spárech múzy. Je to poměrně pestrá kolekce příběhů, které spadají pod horor, sci-fi, ale nechybí ani trocha humoru.
Kdo má raději pohádky…i když pořádně temné, pak doporučím mou letošní novelu Král Beznaděje (vyšla rovněž jako audiokniha). Veselé čtení to není, ale věřím, že zábavné ano.
Účastníte se rád autorských čtení a literárních programů? Nebo dáváte přednost spíše zákulisí a klidné práci?
Na vše bych řekl ano. Je pravda, že už tolik nejezdím na autorská čtení, ale prošel jsem si takovým obdobím. Navštěvuji různé literární akce a moderuji festival Horrorcon. Je fajn jít mezi lidi a zvlášť mezi ty, kteří mají stejný koníček. Samotné psaní je ale osamělé, takže psaní v klidu je na místě.
Mám rád prostě všechno kolem literatury a užívám si, že jsem toho součástí.
Fotografie je uveřejněna se souhlasem Tomáše Martona.
