Článek
Když jsem na sociální síti sdílela fotku s pohledem na jeho hladinu, zeptala se mě jedna čtenářka, jestli jsem u Baltu. A tím, myslím, vystihla naprosto podstatu toho, proč my Češi máme rádi Máchovo jezero. Ono nám jednoduše trochu evokuje pobřeží našich severních sousedů, jež lemují borovicové lesy.
Doksy se jinak dost proměnily. Kdysi tu o víkendu centrem procházely stovky rekreantů. Dnes večer tu téměř nikoho nepotkáváte, stejně i kemp na Klůčku působí zvláštně ospalým dojmem. Možná je to tím, že někdejší bouřliváci založili rodiny, a jezdí sem s dětmi. Změnily se tím pádem i jejich potřeby a už nechtějí trávit bezesné noci ve víru tance.
Diskotéky
V současných Doksech existují pouze dvě diskotéky. Ta na Bílém kameni, kam jsem nikdy nechodila, a o víkendu na Spartě, kde mě to dost zklamalo. Bylo tam překvapivě málo lidí a zároveň jsem asi pochopila proč. V pátek dýdžej se jménem slavného herce hrál ne pro návštěvníky, ale pro sebe, buď ducárnu, nebo latinu. Celou dobu se spokojeně pohupoval v rytmu a vůbec mu nepřipadalo divné, že parket více méně zeje prázdnotou. Vzhledem k věkově pestřejšímu složení by takové produkci slušel určitě průřez taneční hudbou posledních dvaceti let. Ale dobře, pobavil se alespoň sám. Sobotní dýdžej zase trpěl nutkáním vše zmixovat dohromady. Ze známých hitů vytvořil často neposlouchatelné paskvily. A trnula jsem hrůzou, aby třeba nakonec hudebně nesloučil Hanu Zagorovou s někdejší vypalovačkou „Knockin“ od Double Vision. Samozřejmě to hodnotím z pohledu „cátnice“, která neměla v krvi asi dostatečné množství alkoholu. Mimochodem na dokském nádraží čepují Březňáka za 25 Kč! Ano, čtete správně, a navíc paní výčepní je neuvěřitelně milá a skromná osoba. I takové utajené zázraky tu objevíte.
Jazzový klub
Kamarádka se na ten nápad vyrazit do jazzového klubu Píchlá nota a ještě na koncert folkového písničkáře příliš netvářila. Vyklubalo se z toho však jedno z příjemných překvapení. Klub mi připomněl pražské podniky, v nichž jsem v minulosti četla povídky, křtila své knížky a kam jsem pochopitelně chodila i coby divák a posluchač. Navíc mě ohromilo, že nás přivítal a na místa usadil pán, jak se později ukázalo majitel, s téměř prvorepublikovou grácií. Tady jsem se po dlouhé době cítila opravdu příjemně, opřená v křesle a s knihou v ruce, protože zdejší stěny lemuje knihovna jako kdysi v kultovním Obratníku. Navíc celý prostor je zařízený s velkým vkusem a stylově, a před i po koncertě atmosféru doplňuje reprodukované jazzová a swingová hudba. A když já, zapřisáhlý rocker, řeknu, že celé mi to sedělo a cítila jsem se tam báječně, tak to pro jazzového či folkového fanouška bude ráj. Tento ráj má otevřeno každou sobotu, kdy se vždycky koná nějaký koncert. A připravují tu vážně dobré capuccino.
Mácha z písku
Jméno Bosambo osloví hlavně nadšence, kteří jako já rádi čtou rozhovory se zajímavými kumštýři. Je to sochař a taky sportovec, jenž přivedl na svět čtyřnásobného olympijského vítěze. Tím chci říct, že jde vůbec o rodinu neuvěřitelně talentovaných lidí. A právě zmíněný sochař a řezbář Bosambo si pronajal u dokského zámku prostor, v němž vystavuje sochy z písku. A v sobotu shodou okolností v expozici sám provázel, tudíž se mohl s návštěvníky podělit o svůj pohled tvůrce.
Všechna jeho písková díla se nějakým způsobem vztahují k městečku Doksy, tudíž tu ztvárnil třeba Karla IV., hrad Bezděz a taky pochopitelně K. H. Máchu, o němž nevíme, jak vypadal. Uvítala jsem, že si ho autor pojal po svém (a nekopíroval ten trochu nešťastný obraz Jana Křtitele) a velmi vtipně mu dal na nohy sandále. Prý ho na zimu obuje do jezdeckých bot, jež Mácha ve skutečnosti nosil.
Bosambův Mácha je jiný, robustní a dlouhovlasý a tak trochu divoký muž, kterým vnitřně asi byl. Moc by se mi líbilo, kdyby příští rok vznikly z písku i některé fragmenty z Máje a třeba veselá družina herců z Kajetánského divadla, kde sám básník účinkoval. Ale nechám se ráda překvapit, protože po krátkém rozhovoru s autorem jsem poznala jeho upřímný zájem o historii.
Zámek Doksy
Pokud byste mi před dvaceti lety řekli, že budu jednou procházet interaktivní expozicí dokského zámku, příliš bych tomu nevěřila. Nicméně se stal zázrak a dnes se tu turisté dozví nejen o minulosti zámku samotného, ale také dost zajímavého o Valdštejnech. Výstava obsahuje film, v němž jeden z významných majitelů zámku hovoří se svými předky, což považuji za velmi příhodný způsob, jak seznámit návštěvníky s historií. Mezi herci na plátně jsem docela nečekaně objevila člověka, který se mnou hrál v nejmenované show v nejmenované televizi. Ale to bych vyprávěla jiný příběh. Dokský zámek slouží určitě za příklad toho, že i v takových prostorách může být v zásadě minimalistická a moderní expozice.
Památník K. H. Máchy
Toto místo je pro mě srdeční záležitostí, protože v dobách, kdy jsem tápala (po všech stránkách) a hlavně jsem se začala zajímat o Máchu, jsem tady poprvé viděla a četla věci, které jsem do té doby neznala. Jde jinak o nejstarší stavbu v Doksech (původně chudobinec a sirotčinec) s hezkou zahradou, na které se konají různé akce. A já už dnes navíc mohu hrdě konstatovat, že jsem s Památníkem navázala i spolupráci, protože jsem na jeho půdě měla (a snad budu mít) přednášky. A díky tomu jsem teď ty čtyři dny s kamarádkou bydlela přímo v jeho nádherné historické budově. Tudíž až ji budete míjet, zajděte si stejně jako já kdysi přečíst něco o životě našeho nejpozoruhodnějšího básníka. Ten se mi připomněl ještě v neděli, kdy jsem jela výletní lodí po jezeře. Pozorovala jsem hladinu a přitom jsem měla dost intenzivní pocit, jako by tu s námi Mácha stále byl, jako by odtud nikdy neodešel.
