Článek
Mám ráda knihy, které prvoplánově nebourají žebříčky čtenosti. Mám také ráda knihy, jež hovoří o minulosti, a přitom jsou svým poselstvím aktuální. Publikace Případ manželů Grubhofferových toto beze zbytku splňuje. Její autor Tomáš Adamec na necelých sto šedesáti stranách rozkrývá trochu tajuplný osud zapomenuté dvojice Marie a Jindřicha Grubhofferových, kteří sice nepronikli prakticky do žádných antologií, ale jak Adamec sám k jejich knihám podotýká: „Nepřinesly mi žádné vysoké umělecké zážitky, ale přinesly mi něco, co má také velkou hodnotu, příjemnou zábavu. To bylo pro mě zjištění velmi důležité.“ A tato sympatická myšlenka se prolíná celým příběhem.
Marie, rozená Mahlerová, už jako úřednice v Živnostenské bance v Ostravě snila o spisovatelské dráze. Její muž Jindřich měl zřejmě podobné ambice, ale k jejich naplnění došlo až v okamžiku, kdy byl po nepovedené operaci v obličeji penzionován. Psaní pro oba zjevně znamenalo určité osobní i ekonomické východisko z nelehké situace.
Zjevně ale od počátku sledovali vyšší cíle, tudíž se Marie nerozpakovala poslat rukopis své knihy o veverčákovi Kvikovi slavnému pražskému nakladatelství Jos. R. Vilímek. Přistupovala k tomu metodou „nebojím se vlka nic“, a možná proto uspěla. A uspěla opakovaně, proto nakonec svého chotě v počtu vydaných knih přesáhla. Na druhou stranu Adamec předkládá dokumenty, z nichž vyplývá, že se Jindřich Grubhoffer výrazně podílel na jejím tvůrčím úspěchu a dokonce vstupoval do jednání s nakladatelstvími.
Ačkoliv se zdálo, že Marie má takzvaně dveře ke slávě otevřené, potýkala se s nešvary, které provází nakladatelský trh dodnes. Slavný Vilímek ji okradl na honoráři a i jiní nakladatelé s ní nejednali dvakrát čestně. Tudíž největší ekonomický prospěch manželům přinesla až béčková sci-fi literatura, která je úplným odklonem od dvou knih o zmíněném Kvikovi.
Smutné období druhé světové války samozřejmě neblaze ovlivnilo knižní svět nedostatkem papíru a také všudypřítomnou cenzurou, což se dotklo i Grubhofferových. Ale řekněme, že se nějakým způsobem stále drželi při tvůrčím životě. Citelnou a definitivní ránu dostali až po únoru 1948, kdy dosavadní smlouvy i dohody přestaly jednoduše platit. A i když se za ně přimlouval i Vilém Závada, neuspěli.
Adamec zmiňuje, že nová doba si žádala jiná témata. Osobně si to úplně nemyslím, všichni přece nemohli psát jen o válečných útrapách, či veselém budování socialismu. Vždyť se čtenáři chtěli také bavit, jejich vkus se nezměnil, změnily se pouze kulisy. Přestože podle Adamce manželé literárně ustrnuli ve třicátých letech dvacátého století, a tuto tezi opírá o důkladné prostudování jejich díla, napadá mě, co by se dělo, kdyby se jim bývalo povedlo se přestěhovat blíže k Praze. Nakonec i sám autor zmiňuje odlehlost Ostravice od centra uměleckého dění a připouští to jako jednu z možných překážek.
A tak Adamcova publikace je silná především v části, kdy se zaobírá podrobně obsahem a vyzněním jednotlivých publikovaných knih Grubhofferových. V pasážích věnovaných jejich soukromí se toho příliš mnoho nedozvíme, až na drobnosti typu, že Marie milovala psy a Jindřich nikdy nenaplnil vlastní spisovatelskou ctižádost. Dílem za to může strohý archiv, dílem zjevná a pochopitelná nechuť pouštět se do spekulací. Přesto možná ještě někde leží zapomenuté dokumenty, přesto by se ještě někde mohli najít zastrčené vzpomínky. Ale to by samozřejmě vyžadovalo mnohem více času a studia, což ale přesahuje rozměr takové práce, jejímž jasným záměrem bylo čtenáře seznámit s tím, že tu takoví lidé vůbec žili a tvořili. A to se podařilo.
Kniha vyšla v prosinci 2021 ve vlastivědné edici DO NITRA ASKIBURGIONU jako 94. publikace Moravské expedice, kmenového nakladatelství a vydavatelství Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné.
