Článek
Do Nového Města se sjíždí v teplejší části roku milovníci cyklojízdy a lesů. Přesto je zároveň městem kultury, kde potkáváte přímo na ulici umělecká díla. Mohou za to především dva slavní rodáci – Jan Štursa a Vincenc Makovský, jejichž sochy lze obdivovat také v místním zámku. Sídlí v něm totiž Horácká galerie, která se proměnila v jedinečnou instituci. Na nádvoří provozuje artové kino, pořádá koncerty, a rovněž připravuje i pro veřejnost vzdělávací programy. Ve stálé expozici představuje plastiky dalších osobností jako Josefa Mařatky či J. V. Myslbeka, stejně tak připomíná jedinečné malíře Vysočiny Oldřicha Blažíčka, nebo Josefa Jambora. Tyto stálice doplňuje tematickými výstavami, v nichž se často věnuje současnému umění. V minulosti mě třeba mile překvapila výstava o strašidlech, díky níž jsem zjistila, že si místní malíř Karel Němec, autor nádherných sgrafit na zdejším kostele svaté Kunhuty, dopisoval s geniálním Josefem Váchalem.
Jazzový festival
Zmíněná galerie se stala základnou pro převážně jazzový festival s názvem „Kopec muziky“, který proběhl během minulého pátku a soboty. Volba žánru mě docela překvapila, neboť si nejsem jistá, jestli jej ve sportovním městě občané vůbec docení. Shlédla jsem spíše ze zvědavosti večerní koncert tělesa Libor Šmoldas quartet. Muzikanti hráli výborně, bohužel nenáležím mezi fanynky jazzových improvizací, a nekonat se to v nádherném atriu historické budovy, nejspíše bych nesetrvala do konce. Bohužel i řady posluchačstva byly poměrně prořídlé. Po této produkci se konala ještě „Noční tančírna“ v parku. Nápad samotný se mi moc líbil, ale opět se sem příliš nehodil. Předtanečníci sice předváděli příslušné kroky k dobové hudbě, která bavila naše předky v první čtvrtině minulého století, ale takový tanec vyžaduje partnera. A pořadatelé nějak zapomněli na to, že se zřejmě dostaví z velké části převážně ženské publikum, což se i stalo. Tudíž se to celé trochu minulo účinkem. Cením si snahy o oživení místního dění, ovšem kupříkladu v lázeňských městech raději hrají k tanci průřez známých šlágrů, než aby se pouštěli do něčeho, co oslovuje poměrně úzkou skupinu posluchačů.
Horácko je drsný kraj
Když už člověk navštíví nějaké místo, měl by se vždycky dozvědět něco o jeho historii, protože lépe pochopí jeho současnost. Za minulostí severní části moravského Horácka se doporučuji vypravit do Horáckého muzea. Život byl v tomto regionu skutečně tvrdý a dost chudý. Na druhou stranu se v Novém Městě začalo lyžovat již na konci 19. století, tudíž se expozice věnuje výrobě lyží, a pochopitelně samotnému lyžařskému sportu, neboť se město stalo hostitelem četných běžeckých Světových pohárů. Mohu sama potvrdit, že jsem na ně chodila fandit od dětství, tedy od sedmdesátých let. Součástí programu pro veřejnost bývaly i závody pro děti, jichž jsem se zúčastnila. Bohužel (nebo naštěstí) si nepamatuji, s jakým výsledkem.
Dnešní děti mají přímo v muzeu na hraní i lidové hračky, a hlavně v létě pohyblivý „Mlejnek z Víru“. Jde o vodní mlýnek se spoustou figurek, jež vykonávají převážně řemeslné činnosti. A musím konstatovat, že je po chvíli i dospělý začne nadšeně obíhat kolem dokola, protože chce vidět, co vše postavičky dělají.
Mně osobně nedávno potěšila hlavně výstava věnovaná skokanským můstkům, která obsahovala i simulátor, na němž si mohl každý návštěvník vyzkoušet virtuální skok. Po tomto zážitku sportovce obdivuji ještě o něco víc než doposud.
Kde se vykoupat
Na okraji lesa existovalo dlouhá léta koupaliště. Bývala tam hospůdka s posezením na betonu, bouda s lodičkami, skluzavka a taky se vybíralo vstupné. Nic z toho nefunguje, nicméně vedení města se rozhodlo pro přírodní variantu, kdy nechalo na břehu rybníka postavit jednoduchou převlékárnu, toalety a malé hřiště. Nechybí ani malý kiosek s občerstvením. Jedná se o koupání, jak se praví, na vlastní nebezpečí. Ale je tam pořád krásně, tudíž se k rybníku vydejte alespoň na procházku, kterou lze zakončit v Hotelu Ski, u něhož se nachází areál sloužící k pořádání populárních (nejen) biatlonových závodů.
Vykoupat se lze ale i přímo v Městských lázních, které se takřka lesknou novotou. Najdete tu kromě plaveckého bazénu, také jeden relaxační s oblíbenou divokou řekou, a obrovskou vířivku. Ten, kdo ji vyprojektoval, by měl obdržet medaili, protože stálým nešvarem ostatních aquaparků zůstává vířivka pro čtyři osoby, kam se pomalu nelze ani dostat. V těchto lázních však objevíte i sauny, které jsem zatím nevyzkoušela, a také masážní procedury, či různé speciální vonné koupele. Na ně se v budoucnu chystám. Každopádně bazény mohu doporučit hlavně ráno, kdy je zde málo lidí a klid. Později můžete od dětí dostat i balonkem po hlavě, což se mi opakovaně přihodilo. Ale jsem ráda, že si místní k této novince našli cestu a mohou ji také za příznivé ceny využívat turisté.
Gastronomie i ubytovací služby jsou Achillovou patou Nového Města
Nedávno jsem psala o víkendu u Máchova jezera, kde si lze vybrat z velké řady hotelů, penzionů či chatiček. To bohužel pro samotné Nové Město neplatí. Já jsem sice rodačka, prožila jsem zde podstatnou část dětství, nicméně jsem se dostala do fáze, kdy si ubytování musím hledat a platit. A když řeknu, že za nocleh utratím 1400 Kč bez snídaně, je to neradostná realita. Myslím, že v rámci České republiky jsem vyzkoušela ledacos, ale i v Brně bych sehnala za ty peníze nocleh se snídaní, a ne v pouhé rezidenci, která má sice čisté a jednoduché pokoje, ale jinak nenabízí nic mimořádného. Bohužel tu zjevně nedostatečnou nabídku převyšuje poptávka, tudíž si ubytovatelé diktují vyšší částky. V okruhu deseti kilometrů od Nového Města je trochu pestřejší nabídka noclehů, ale pokud sem nejedete autem, a chcete si večer zajít s kamarádkou třeba na víno, nemáte šanci se do příslušné vesnice dostat zpátky.
A bohužel míst, kde si lze večer posedět, rovněž ubylo. Já si samozřejmě pamatuji doby, kdy na náměstí fungovala diskotéka „Šach“ a u hřiště „Peklo“, ale to odvál čas. Přiznám se, že naše kroky s kamarádkou většinou míří na „Sporťák“ (Restaurace Sport ve Žďárské ulici, kousek od pily, kterou vlastnil můj praděda). Čepuje se tu totiž pivo z protějšího pivovaru Hejkal a je tu navíc vlídná obsluha.
Ráda jsem třeba chodila i do restaurace „U Pasáčka“, ale při poslední návštěvě v zimě mi servírka nezvládla vyřídit ani jednoduchou objednávku a raději soukromě telefonovala. Od té doby jsem tam nevkročila. „U Bukáčků“ se taky dobře vařilo, ale dnes tam sídlí indická restaurace, otevřená pouze ve všední dny. Naštěstí si stále ještě lze koupit v cukrárně na náměstí výborné větrníky, ale jinak bohužel nedokážu doporučit podnik, kde si dáte slušnou hotovku za normální peníze. A v tomto úhlu pohledu docela chápu, že se mnozí turisté spoléhají na vlastní vaření. V 21. století mi to přijde celkem tristní, nehledě na to, že Nové Město se tak rozhodně nestane destinací pro studenty, neboť si většinou cenově nadsazené služby nemohou dovolit. Z toho důvodu se asi mnozí uchýlí k tomu, že si zajistí ubytování někde dál od Nového Města a sem se vydají pouze na krátký výlet. A já se jim bohužel nedivím.
