Článek
Není to stížnost. Je to pokus o upřímnost. Pokus o to vysvětlit, co znamená bydlet na místě, které vás formuje, ale zároveň svírá.
Přistěhovala jsem se do Teplic po tragické smrti partnera. Potřebovala jsem levné bydlení – nic víc. Netušila jsem, že tím vstupuji do ráje hazardu. Herny tehdy stály snad v každé ulici. Dnes už se hazard přesunul do online světa, ale třeba (nejen) dvě casina na náměstí stále ostudně fungují.
Teplice jsou přitom krásné lázeňské město s obrovským potenciálem - bohužel značně nevyužitým. Park, který by mohl být chloubou, se často topí v odpadcích. Centrum křižují zoufalí bezdomovci. Dodnes tu chybí noclehárna. Dodnes tu nefunguje kvalitní terénní služba, která by s nimi lépe pracovala. V Teplicích se totiž někdy zapomíná na lidskost.
Když mi někdo začne v Praze vyprávět o tom, že je jistá politická strana skvělá, řeknu mu: „Přijeď se podívat do Teplic, přesvědčit se, jak to tady zvelebila.“ (A měla na to od revoluce opravdu hodně příležitostí a času.) Kupodivu nikdo za mnou na ten výlet nedorazí. A proč? Ono se totiž o spoustě věcí dá od klávesnice vzletně hovořit, ale při střetu s realitou začnou docházet argumenty.
Nakonec jediný, kdo tu dvakrát byl, tak moje statečná kamarádka z rodného Nového Města na Moravě. Protože my holky z Vysočiny se nezalekneme vůbec ničeho.
Pochopitelně občas své bizarní zážitky z Teplicka sepíšu, neboť mi vždy spolehlivě vezmou dech. Ale tak si to tady starousedlíci zařídili, vyhovuje jim to a já vše můžu jen s úlekem pozorovat. Někdy i okomentovat. Protože jsem literárně a kulturně vyrostla v prostředí, kde bylo běžné si naslouchat, spolupracovat a jednat férově.
Hodně se mi nelíbí, že se tady absolutně znevažuje úsilí druhých. Což mě přivedlo k tomu, že se tu téměř s nikým nestýkám. Navíc jsem se rozhodla všude říkat, že pracuji jako uklízečka. Už mě totiž unavují ty pasivně agresivní rozhovory, kdy nedávno jedna paní iniciativně rozebírala mé jméno a mou tvůrčí práci, o které nic nevěděla. Absolutně nerespektovala, proč se o tom právě tady bavit nechci.
Onehdy jsem navštívila místní knihovnu, kde jsem v minulosti a za bývalého vedení realizovala několik programů. Paní knihovnice mě okamžitě zaskočila otázkou – „Vy, ale nejste naše čtenářka.“ Hlavou mi proběhlo: „Sice nejsem, ale ve fondu máte několik mých knih.“ Umím si představit tu trapnou chvíli, jež by následovala, kdybych to zmínila nahlas.
Co budu ale vlastně komu vysvětlovat? Když ani místní knihovnice nezná autorku, která se snaží něco vytvářet? To by se prostě na Moravě nestalo. Tam knihovnice i v nejmenší obci zná osobně spisovatele v regionu. A považuje to za přirozenou součást své profese i kulturní identity. Ale v Ústeckém kraji je to většinou jinak. Už jsem si na to zvykla. Tudíž v teplické knihovně budu raději existovat v kategorii nečtoucí uklízečka. Ostatně svou brigádní kariéru jsem jako studentka začínala s hadrem v ruce v Rudolfinu. A opravdu se za to nestydím.
Možná by přitom stačilo začít tím, že si tu lidé zkusí víc naslouchat. Třeba by se pak i ten park uklízel s větším nasazením.
Přiznám se, že pro vše uvedené odtud potřebuji utíkat. A vždycky se těším na besední cesty po celé republice. Dávají mi obrovskou naději, naději na to, že stále ještě existují lidé vstřícní, otevření a respektující. Lidé, jimž mohu vyprávět všechny ty úžasné příběhy. Protože právě historie nám připomíná, proč by se laskavost, pokora a úcta neměly z našich životů vytrácet.
