Článek
Té mladé ženy si přitom nešlo nevšimnout - stříbrná bunda do pasu, legíny, co se jí zařezávaly do půlek a prodloužené blonďaté vlasy. Po jejím boku kráčel podsaditější, značně prošedivělý muž. Jeho postava mi někoho připomínala, proto jsem trochu zrychlila, abych uslyšela, co si povídají. Protože…Ten hlas mnou projel jako ostrý skalpel. Viktor. Ten Viktor, s nímž jsem jako s prvním právě v tomto městě bydlela, ten Viktor, jemuž jsem zbaběle utekla.
Mám se raději vrátit do hotelu, abych ho nemusela ani pozdravit? Mám? Ne, co bych se vracela. Svůj prostor v bazénu si mohu nárokovat stejně jako on. Nemůžu se lidem, jež mi vstoupili do minulosti a zase z ní zmizeli, neustále vyhýbat.
Zaslechla jsem tu stříbrnou slečnu říkat: „Představ si, že ta Nováková, co mi dělá řasy, o dvě stovky zdražila. Jako by nestačilo, že už i nehtařka chce o stovku víc. Když to takhle půjde dál, úplně mě přivedou na mizinu.“
„Neboj,“ konejšil ji známý hlas,“ když bude nejhůř, já ti na to třeba přidám.“
„Jo, to bys byl zlatej,“ a ťukla mu rukou do ramene. A já si uvědomila, že mně by tehdy nepřidal ani na … Na tom nezáleží, to pochopí člověk až s lety. Vždyť mi přinesl do života něco, co jsem do té doby nepoznala. Protože něco zůstane v srdci. Ulomený kus sama sebe. Pozná se láska podle toho, že se vám někdo nevymaže z hlavy ani po dvaceti letech?
Dávala jsem si pozor, abych si držela určitou vzdálenost a zůstala pro ně neviditelná. Pomáhala mi v tom kapuce. Viktora by stejně nenapadla ta zvláštní náhoda… Viktor by stejně nepoznal, kdo se za nimi plíží. Naposledy jsem ho potkala v metru. A teď jsme najednou ve městě, kde za každým rohem číhají tisíce vzpomínek. Tenkrát nám bylo cet, dnes před námi stojí to hnusné číslo – sát. Viktor si ho očividně nepřipouští, když se vodí po světě se stříbrnou slečnou.
Zahlédla jsem vchod do bazénu a výrazně zpomalila, protože u pokladny by se mé inkognito asi rychle prozradilo. Počkám si pár minut a pak vklouznu do šatny. Ještě, že jsem si vzala župan, skákat tam ve svém stárnoucím těle, ztrapňovat se před slečnou, kterou všechno to, čím jsem si prošla, teprve čeká, to by mi asi náladu dvakrát nezvedlo. A ještě se budu modlit, aby ti dva strávili většinu času v sauně, kam tedy raději ani nepůjdu. Mezi bazény se skryju, ale v té rozpálené krabici ne.
Když jsem pouštěla na hlavu proudy vody, zjevila se vedle mě slečna ve stříbrných plavkách. Usmála, se, ale úsměv ji podivně tuhnul ve tvářích. Botox? Proč si tak mladé holky píchají něco do obličeje a do rtů? Vypadala jak Angelina Jolie. Nebo spíš … Z profilu působila jako ten komiksový kačer. Zvláštní. A tohle se Viktorovi líbí? Vždycky říkal, že ženská má být přirozená. Ale lidé se mění, mění se jejich názory i vkus. A co se asi pak stane, když se to její kilo tmavého make-upu smyje. Co po něm zůstane, bílá tvář bez výrazu, z níž trčí obrovské rty? Na které dohlíží kartáč nepřirozených řas? Ale vůbec. Proč bych to měla komentovat. Natáhla jsem na sebe župan a věděla, že od této chvíle nesmí stříbrná slečna zjistit, kdo vlastně jsem. A to se stane, pokud se jim oběma budu vyhýbat.
Naštěstí mě Bůh vyslyšel a ti dva zmizeli v sauně. Přesto jsem se pohybovala obezřetně. Ležela jsem ve vodě ponořená jak hroch, ale pak jsem si zkrátka musela odskočit. Plížila jsem se do šatny s výrazem detektiva, který právě řeší záhadu století a byla jsem přešťastná, že cesta tam proběhla bez nárazu na ty dva. Vlastně jsem si pískala, jak jsem to krásně zvládla. Ale pak ouha.
Když jsem totiž otevřela dveře od šaten a vyšla opět k bazénům, srazila jsem se přímo s Viktorem.
„Pardon,“ reagoval okamžitě.
„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě automaticky. A Viktor se na mě zkoumavě podíval.
„Terezo, jsi to ty?“ vyhrkl vzápětí.
„Jasně, kdo jiný by to byl. “
„Co tady děláš?“
„No, přijela jsem se podívat, jestli mé rodné město stále ještě stojí. Víš, jestli nespadlo.“
„Sarkastická jako vždy,“ pousmál se. A ve mně něco roztálo. Věděla jsem, že na mně nenechal niť suchou, nikdy o mně hezky před kamarády nemluvil. To vše přišlo, až když jsem ho opustila, do té doby láska, velká, spalující, nezralá, žíznivá, smutná… Nedokázal se s tím koncem vyrovnat a já vlastně taky ne. A právě proto jsem byla tím posledním, jehož by chtěl potkat, nebo s ním mluvit. A teď na mě promluvil.
„Mám tady spole spole společnost,“ zakoktal. A já periferně zahlédla stříbrné plavky, které se blížily k nám. Částečně nás naštěstí kryl sloup. Nemohla proto spatřit, s kým se její miláček baví.
Pokývala jsem hlavou a slyšela samu sebe : „V pohodě, měj se fajn.“
„Ty taky.“ A chvátal za stříbrným pruhem elastického materiálu. Za vteřinu oba zmizeli v šatně. Viktor asi nechtěl už ani dýchat stejný vzduch jako já.
Proč se lidi nejprve hrozně milují a pak se krutě vzdálí? Proč se mezi nimi rozprostře to děsivé prázdno?
„Kam půjdeme,“ pronesla kamarádka večer na náměstí. Ta kamarádka, s níž jsem se už jako malinká přetahovala o kyblíčky na pískovišti. Znaly jsme se tak, jak nikoho druhého znát nemůžete. Ani ona už tu ale nebydlela.
„Pamatuješ, kolik tady bylo diskoték?“ zasnila se a podívala se směrem k jednomu nenápadnému domu z konce 19. století.
„No, na to se nedá zapomenout, Šach, Peklo…Ale to je pryč.“
„Klidně, bych si šla zatancovat. A kašlu na věk.“
„Jasně, ale tady je otevřenej akorát jeden bar…“
„Co se dá dělat,“ rezignovala.
A tak jsme přešly křižovatku a vstoupily do nezajímavého prostoru, za nímž byl ještě druhý. Tenhle bar se zkrátka skládal ze dvou malých místností. Vybraly jsme si tu druhou. Vždycky jsme měly rády klid. Hovor se líně vlekl, stejně jako se táhla limonáda ve sklenicích. Už dlouho se mi nechtělo pít alkohol a ona nepila skoro nikdy. Postupně, jak se místnosti zaplňovaly dalšími nespavci, hluk nabýval na síle.
„Nepotřebuješ na záchod,“ téměř na mě zakřičela, aby mi připomněla, že holky žádného věku nechodí na tuto místnost bez doprovodu.
„Jo, necháme si tady bundy, ať nám to nikdo nezasedne.“
Jenomže, kdo by potřeboval stoleček pro dva, když se většina družila v houfech.
„Jistota je jistota,“ dodala jsem.
Zvedly jsme se a v tu chvíli jsem to uviděla.
Autorská povídka. Pokračování zítra.
