Článek
Choval se vždycky příšerně, ale Viktor se s ním a tady vesele bavil… Naštěstí si mě nevšimli. Hurá - chtělo se mi zakřičet.
Vrátily jme se k té žluté pomstě ve sklenicích. A kamarádka na mě tázavě pohlédla.„Ten vlevo, nebyl to Viktor?“
„Jo, já už ho potkala v bazénu.“
A co tady dělá,“ divila se.
„Máš oči, ne“
„Myslíš, že balí tu blondýnu…“
„Asi…“
„Nepřijde ti nějaká mladá,“ upozornila mě nepatřičně.
„Hm, říká ti něco krize středního věku?“
„To je jedno,“ mávla rukou. A už jsme o tom nemluvily.
„Nedáme si panáky,“ navrhla.
„Vždyť ani jedna nepijeme,“ připomněla jsem jí.
„Dneska, výjimečně… Mně prostě připadá divný, že tu ten Viktor je…,“ komentovala to dál.
„A kde by měl být, tohle je jedinej bar ve městě.“
„Objednáš ty panáky u pultu,“ překvapivě mě vybídla kamarádka.
„Moc se mi tam nechce…“
„Mně taky ne, seděl tam taky Novák vedle ze třídy. A toho já nesnáším,“ vymlouvala se.
Abych se přiznala, něco mě tam táhlo, podvědomě táhlo, jakkoliv mi to rozumově přišlo absurdní.
Tak jsem se obětovala. Slečna stříbrná ani slečna černovlasá už u stolu neseděly. Denis cosi vyprávěl, Viktor pokyvoval hlavou.
Postavila jsem se do fronty, musela jsem, protože tu bylo opravdu narváno. Co bych čekala jiného v sobotu večer.
Najednou se za mnou ozvalo znělé: „Ahoj.“ Otočila jsem se. Viktor se zase na mě usmíval.
Čekala jsem nějakou otázku, nechtěla jsem, aby si myslel, že ho pronásleduju, a proto jsem se rovnou bránila:
„Ahoj… náhodička, co… Ne, to je důsledek syndromu jediného baru ve městě.“ Nějaký týpek se mě na to konto zeptal, co si dám. Poděkovala jsem mu, objednala si a vrátila se ke kamarádce.
“ Byla jsi tam nějak dlouho,“ vytkla mi.
„Neumíš si představit, jak je vepředu plno. Ale ty dvě nějak zmizely.“
„Ty vedle Viktora? Mně se Denis ale fakt nelíbí a navíc se vždy choval jak idiot.“
„To mi povídej,“ přitakala jsem, „však on taky pořád loví jen mladý kočičky.“
„… a sám je vypelichanej kocour,“ vyprskla kamarádka smíchy.
„On si to o sobě ale nemyslí.“
Tenhle druh chlapů si to o sobě nikdy nemyslí, ti to budou zkoušet ještě v sedmdesáti, věděla jsem a zároveň mě při té představě přejel mráz… Nikdy jsem to neměla ráda.
Panák ze mě shodil napětí celého dne, panák mě nějak víc ukotvil tady na tom místě, nějak víc mi připomněl, proč tu jsem. Proč jsem sem přijela. A určitě ne za starými vzpomínkami, ale jenom tady jsem si připadala ukotvená a celistvá, jen tady jsem si připadala mezi svými.
Kamarádka se ke mně naklonila a začala mi líčit své milostné trable. Musela mi to říkat přímo do ucha, protože jinak by to řvala na celý prostor a jsou věci, které zkrátka takhle otevřeně sdělovat nepotřebujete.
Byly jsme natolik zabrané do hovoru, že když se nad námi ozvalo: “ Ahoj, holky,“ lekly jsme se, jako by nás někdo vytrhl z našeho klidného světa.
On tam stál jen Viktor.
„Pamatuješ si mě,“ natáhl ke kamarádce pravici.
„Aby ne.“
„Fajn,“ a přitáhl si drze židli od vedlejšího stolu. Chvíli udržoval křečovitě formální konverzaci, až kamarádka zahlídla jiného spolužáka ze základky a běžela za ním vyzvědět, jestli se oženil a kolik má dětí.
Osaměla jsem s Viktorem. Možná jsem čekala, že se taky zvedne… Ale seděl dál.
„Kdepak máš slečnu,“ vyzvídala jsem.
„Ale šly s tou druhou domů. Prý jdou zítra na brigádu.“ Asi ještě studentky, napadlo mě.
„Prosím tě, nijak si to nevykládej. Denis mě vzal minulý víkend na zábavu… Tak jsme je tam nějak částečně sbalily. Ale to hlavně Denis…znáš ho…“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, jsi dospělý. To je tvůj život.“
„Jasně, ale já bych nerad, aby sis myslela, že tady běhám po městě s pytlíkem bonbonů.“
„Vypadá to tak,“ rýpla jsem si do něj.
“ To víš, od rozvodu jsem volnej pták.“
„Však proč ne…“
„A co ty, jsi vdaná?“
„Co myslíš?“
Zatáhl mi za prsteníček. „Snubák nemáš, sedíš tu s kamarádkou, takže asi ne…“
„Trefa.“
„Jakpak to?“
„Nikdo mě nechtěl,“ shodila jsem to v žert, protože jemu jsem nehodlala nic vysvětlovat. Jemu rozhodně ne.
Najednou úplně změnil výraz, najednou ta kilometrová zeď mezi námi otevřela okýnko, najednou se něco pohnulo……...a on do té padající zdi prohlásil: “ Promiň, znáš mě…“
A jak to všechno padalo, začal v proudu s tím povídat. Vyprávěl mi o sobě, ptal se, vyprávěl, ptal se… jako by se ty dveře za mnou zaklaply teprve včera. Jako bychom se na jeden den rozjeli každý po jiné trase. A zase se tady v tom neútulném baru sešli. Celých těch dlouhých a nepřítomných dvacet let se zhustilo do jedné chvíle. Bylo to bláhové, ale bylo to úlevné. Nenávist člověka požírá, až ho sežere úplně. Jenomže dokud to Viktor nepochopí sám, dokud…
„Co máš v plánu zítra?“
„Já?“
„No, kdo jinej,“ dodal netrpělivě.
„Ještě nevím…“
“ Hm, ve dvě u pekáren.“
„Počkej, ale já musím jet domů. Jede mi vlak,“ ohradila jsem se.
„Já tě hodím autem.“
„A co ta stříbrná slečna?“
„Nikdy nebyla…“
„A víš, že jsme měli první rande. V nedě…“
Nedořekla jsem, protože mi jemně položil ruku přes ústa.
„Tak ve dvě“. A ztratil se v chumlu těch, kteří tu slavili… slavili život.
Autorská povídka.
Předchozí díl povídky:
