Článek
Do nejsevernějšího místa České republiky jsem se chtěla vypravit už docela dlouho a Hradozámecká noc, která proběhla uplynulou sobotu, mi k tomu poskytla vhodnou příležitost.
Odpoledne bylo stále ještě horké a ospalé, na náměstí posedávalo jen několik početných rodin a jinak se zdálo, že tu doslova chcípl pes. Umíněně jsem si řekla, že snad Křížová cesta na Křížovém vrchu nabídne jiný pohled na město, v němž jinak uvidíte spoustu krásných staveb, avšak často v dezolátním stavu. Jen tady jsem poprvé spatřila rozpadající se dům s vytlučenými okny, z jehož útrob kupodivu hrála televize.
Zmíněná Křížová cesta se nachází kousek nad centrem v mírném kopečku, jednotlivá zastavení bohužel mají často místo obrazů pouze fotokopie, přesto se pár soch dochovalo. Nehledala jsem ale sochařské umění, nýbrž duchovní náboj, který na těchto místech vnímám. A kupodivu i zde uprostřed opuštěného chaosu, protože tak na mě Šluknov působil, jsem vnímala určité povznesení nad všedností. Místní sem chodí převážně venčit své zvířecí miláčky, což mě přinejmenším zarazilo.
Cestou dolů jsem míjela udržovaný stadion, kde se odehrával fotbalový zápas za překvapivě hojné účasti fanoušků vybavených i bubnem. Z ulice hřiště odděluje vysoký neprůhledný plot, kde jen škvírou můžete zahlédnout, jak vypadá. Zřejmě se jedná o ochranu před neplatícími diváky.
Objednaná prohlídka začínala až v osm večer, proto jsem si šla trochu dopředu prohlédnout zámek a přilehlý park. Překvapilo mě, že v těsném sousedství stojí objekt patřící rybářskému svazu, který měl otevřená okna a řvala z nich romská hudba. Zjevně tam probíhala bujará zábava. Napadlo mě, jestli vůbec při večerní prohlídce v zámku uslyšíme. Každopádně jsem tuto myšlenku zahnala v „Restauraci Pod Zámkem“, kde jsem narazila na převážně německou klientelu a ochotného číšníka, jemuž naštěstí nevadila čeština. Pamatuji si doby, kdy v podnicích u hranic čeští turisté nebyli totiž zrovna vítaní.
Mimochodem k restauraci se jde od zámku kolem malého rybníku, jenž obývá neuvěřitelné množství kachen a také labuť s odrostlými mláďaty. I toto místo slouží coby volný prostor pro psy, a jak se stalo pravidlem, někteří majitelé vodí své svěřence ukázněně na vodítku, jiní je nechají běhat mezi vodním ptactvem, za to bych já osobně věšela za uši do průvanu. Inu, podobným „milovníkům zvířat“ to ale stejně nikdy nevysvětlíme.
Zmíněná restaurace nabízí převážně smažené pokrmy, zachránila mě vepřová se zelím a knedlíkem, kterou sice dvakrát nemiluji, ale vzhledem k potravinové alergii na brambory mi nic jiného nezbývalo. V nabídce mě rovněž zaujalo ovocné pivo. Nebylo nealkoholické, ale jednalo se o poctivou jedenáctku. Zkusila jsem ji a nelitovala. Jídlo musím také pochválit, protože jsem dostala hezký špalík dobrého masa se šťávou, tudíž jsem nejedla suché knedlíky se zelím, a navíc to celé výtečně chutnalo. Od jiných hostů jsem od stolu zaslechla pochvalu zdejší kuchyně. A mohu s ní jen souhlasit.
Poté už mě na zámku čekala večerní prohlídka. Hudba z rybářského objektu hlučela nadále, a proto musela slavící uvnitř umravnit přivolaná hlídka městské policie. Musím ale uznat, že úderem osmé dosud hřmící reproduktory ztichly.
Šluknovský zámek vznikl z původní tvrze a po rozsáhlé rekonstrukci se blyští takřka novotou. Bohužel v roce 1986 vyhořel, a v zámku jsou vystavené i fotografie této tragické události. Interiéry v současnosti představují hlavně život posledního majitele Ervína Leopolda Nostitze-Rienecka , tedy odkazují na dobu oblíbené první republiky. Prohlídka v rámci Hradozámecké noci je však spíše show. Tudíž byla zahájena před vstupem do zámku krátkou ohnivou podívanou. Pak jsme v doprovodu okostýmovaných milých průvodkyň postupovali objektem. Potkali jsme bílou paní, nebo jsme přihlíželi souboji dvou mužů s meči, to jsou ostatně běžné propriety podobných akcí. Já bych však vyzdvihla vystoupení dvou siláků v dobových plavacích úborech, kteří předvedli akrobatická cvičení, k nimž potřebovali pouze své svaly, a rovněž se mi líbil výběrčí daní s katem, který hrál svou roli natolik přesvědčivě, až se jeden šestiletý chlapeček tiskl k mamince se slovy – já se bojím.
Celá scénka mi navíc připadala přímo alegorická k naší současnosti, kdy nám vládci původně tvrdili, že nebudou zvedat daně a přitom se se ve skutečnosti blížíme pomalu i k desátkům za vzduch. Napadá mě proto staré klišé o tom, že historie se neustále opakuje.
Program vyvrcholil v půdním prostoru, kde jsme bohužel narazili na nepříjemnou zaměstnankyni s blonďatým melírem na hlavě, která asi nepochopila, proč se podobné večery pořádají. Prostě a jednoduše jí vadili lidi a zřejmě víkend chtěla trávit jiným způsobem. Samozřejmě to chápu, ale pak jí měli raději zamknout v pokladně, protože skutečně nemusí kazit jiným náladu. Ostatně, kdyby právě pokladna zůstala otevřená, mohli si návštěvníci koupit třeba turistické známky. Bohužel v tomto směru zámek nevyužil komerční potenciál této nevšední akce.
Na půdě jinak hrála skupina Holba z Plzně dobovou hudbu. Doprovázela ji arabská tanečnice, alespoň tak byla ustrojená a předváděla něco na způsob břišního tance. Vzhledem k přítomným dětem, mohla si možná vzít přes podprsenku alespoň šifonový hadřík a rovněž se nemusela o nezletilé koketně otírat pozadím. To mi připadalo trochu nevkusné. Na druhou stranu do kola přibrala i diváky, přičemž jeden tatínek dokonale zvládl medvědí tanec, čímž obveselil nejen sebe, ale všechny přítomné.
Smích nezní zámkem asi běžně, ale v sobotu se, myslím, všichni výborně pobavili a to považuji za hlavní smysl podobných netypických prohlídek.
Netuším sice, jestli se do Šluknova ještě někdy vrátím, ale sobotní návštěvy rozhodně nelituji.
Jak jsem napsala v úvodu, jde o město plné obrovských protikladů, a přestože nedaleko najdeme oblíbené turistické cíle, tak i tento docela opomíjený bod na mapě stojí za výlet.
