Článek
Jakkoliv se naše vláda tváří, že podporuje Ukrajinu a Ukrajince, stále přehlíží jev, který tu úspěšně kvete bezmála třicet let. Říká se mu agenturní zaměstnávání. To je založené na principu - agentura dodá pracovníky a koncová firma se nezajímá, jestli dotyční lidé mají zaplacené zdravotní i sociální pojištění a zda dostávají zákonnou mzdu.
V mládí jsem krátce působila v nejmenovaném hotelu, kde jsem tento fenomén mohla sledovat zblízka. Do kanceláře mi tehdy dorazila Ruska hovořící lámanou češtinou. Byla samozřejmě ověšená zlatem a oděná v norkovém kožichu, zatímco venku všichni chodili v tričku. Chovala se nesmírně povýšeně a nepříjemně. Aby se tak nechovala, když nebohé pokojské, jež do hotelu posílala, obírala o polovinu platu. Připadalo mi to naprosto odporné, a dokonce jsem to řešila se svými nadřízenými. Ptala jsem se, jak může pětihvězdičkové zařízení s dobrým renomé něco takového vůbec akceptovat. Dostala jsem však doporučení, ať do toho raději nevrtám, protože hotel jednoduše paní v kožichu zaplatí fakturu a o nic dalšího se nestará.
Ukrajinci sem pochopitelně přicházejí bez znalosti jazyka i našeho kulturního prostředí, a proto se často dostávají do spárů zmíněných zprostředkovatelů, přičemž se mnohdy nejedná o rodáky z Moskvy, ale také, vzletně řečeno, o jejich vlastní příbuzné. Považuji za zcela nemravné, když v 21. století podobné jednání tolerujeme. Nevidím jediný důvod, aby v době války Ruska s Ukrajinou na našem území působili cizojazyční „podnikatelé“ parazitující mnohdy na vlastních krajanech. Pokud totiž uprchlíci pracují za minimální mzdu, nebo dokonce načerno za ještě nižší plat, nelze se pak divit, že se pohybují na hranici chudoby.
Místo toho, aby se ministr Jurečka pokusil s tímto problémem něco udělat, vymyslí změnu v systému dohod, které Ukrajince požene převážně na černý trh práce. Vždyť už se ozývají hlasy zaměstnavatelů, že budou dohodáře plošně rušit, což zase nahraje všem podivným agenturám. Pochopitelně se to nedotkne jen uprchlíků, ale řady dalších, pro které je tento typ smlouvy jedinou záchranou před pobytem na ulici. Místo toho, aby se stát snažil dostat do legálního systému co nejvíc občanů produktivního věku, dělá z nich pro firmy naprosto neatraktivní a nákladné pracovní síly. Tím dostává na frak i ona proklamovaná podpora uprchlíků, protože se jejich ekonomická situace zhorší.
Karel Havlíček Borovský kdysi prohlásil: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla.“ A to samé bych adresovala i našim vládcům. Za každého z nás totiž hovoří skutky a ne prázdné sliby.
