Článek
Ve skutečnosti tento básník, dramatik, politik a novinář, narozený 31. prosince 1877 v Pšovce, toužil především po ideálu absolutní slušnosti a cti.
Básníkův otec byl velice schopným správcem lobkovického panství. Miloval knihy a doufal, že oba jeho nadaní synové, starší Ludvík a mladší Viktor, půjdou studovat. Měli k tomu veškeré předpoklady. Jenomže Ludvík nakonec z práv zběhl k novinařině a Viktor na gymnáziu málem propadl z matematiky, protože jeho srdce zachvátila literatura.
Otec si často kladl otázku, co z takového studenta asi vyroste. A proto se svěřil se svými obavami jednomu pražskému příbuznému. Ten v úřadě sdílel kancelář s básníkem a překladatelem Antonínem Klášterským, který se osobně znal s Aloisem Jiráskem, profesorem gymnázia v Žitné ulici, kam docházel právě i Viktor Dyk.
Klášterský přislíbil, že se pokusí zjistit, jestli v mladíkovi dřímá skutečný talent a pokud ano, přimluví se za něj na gymnáziu. Klášterský neotálel a brzy si pozval k sobě domů hocha, jehož popsal jako „hezkého, trochu zavalitého a buclatého“, aby se mohl blíže seznámit s jeho autorskými pokusy. Naštěstí ho jeho verše zaujaly a on se stal Viktorovým prvním rádcem a patronem. Mladý básník ho pak pravidelně zásoboval svými nevyzrálými dílky. Klášterský dobře věděl starou známou pravdu, že každý diamant se musí nejprve pořádně obrousit. A tak se postaral nejen o to, aby mladému poetovi vyšly první tři básně pod pseudonymem Viktor Souček, ale především o Jiráskovu přímluvu u profesora matematiky, který se nad Dykem slitoval, přestože si Jiráskovi postěžoval, že Viktor „ty verše ve škole píše hlavně na mne.“
Viktor se však oddával ještě jedné velké vášni, v níž vynikal nad ostatní, a to hře v šachy. S oblibou drtil své méně zdatné soupeře na půdě literárního a řečnického spolku Slavia. Seznámil se zde i se svou osudovou ženou Zdenkou Háskovou. Ta ale šachům příliš neholdovala. Později mu dokonce v jedné vztahové krizi vyčetla, že má v hlavě pouze šachy a nic jiného se mu tam nevejde. Vzájemná láska ale zjevně přetrvala veškeré nesnáze. Tudíž se nakonec vzali po sedmadvacetileté známosti, poznamenané odloučením, rozchody a nedorozuměním.
Viktor také náruživě fandil kopané, ostatně bratr Ludvík se stal spoluzakladatelem legendárního klubu FC Slavia. Tuto náklonnost k fotbalu nemohl ale rozhodně sdílet s bohémem S. K. Neumannem, s nímž ho spojovalo neobyčejné přátelství. Jejich vzájemná korespondence vypovídala o velké důvěře a úctě. Posílali si velmi otevřené a upřímné dopisy, ačkoliv byli povahově dost protichůdní. Oba sice revoltovali, ale Neumann tíhl politicky k anarchii a k levici, zatímco Viktor Dyk se vychyloval striktně napravo. Dokonce vstoupil do Státoprávně pokrokové strany a byla mu při té příležitosti nabídnuta kandidatura za desátý volební okres. Nicméně nikdy nepatřil mezi zdatné řečníky, co mluví k davům. V debatách uměl obratně argumentovat, ale před cizími lidmi se cítil nesvůj. V takových chvílích se o slovo hlásila jeho pečlivě skrývaná plachost.
Po vzniku samostatné republiky se stal členem Revolučního národního shromáždění a jeho první parlamentní řeč se týkala uzákonění osmihodinové pracovní doby. Dyk i v politice zůstával osobitým strážcem spravedlnosti. Když dnes čteme jeho myšlenky, máme dojem, jako by nezestárly: „Platit v odměnu lopotné a nevděčné práce za kořistníka a korytáře, toť žalostné a těžko snesitelné, k tomu nehledě, že nevyvrácená taková obvinění otřásají morálkou slabších: berou jiní, berou jiné, proč bys nebral, Augustine? Vytváří se úpadkové cítění, v němž korumpovat a dát se korumpovat za věc přirozenou a obyčejnou se považuje. Proto považujeme za nemožné, aby politik, obviněný z činů, jež se dotýkají veřejné morálky, prostě mlčel a nechal vše běžet.“
Dyk ale nebyl pouhým politikem, nýbrž především autorem osobitého literárního stylu, úsečného a plného ironie, který přitom nepostrádal určitou citovou jemnost. A jako poctivý vlastenec uměl svou lásku k domovině vkládat do nádherných veršů: „To je ta vyvolená země/to je ten vyvolený luh/ hovoří s nebem vrchů témě/z hořících keřů mluví bůh.“
Dyk si v životě skutečně prošel mnohými zápasy. Zanechal nám však odkaz, který říká, že vztah k rodné zemi je základním předpokladem toho, aby měla nejen přítomnost, ale také nějakou budoucnost.
Viktorův osud bohužel předčasně zkrátila dědičná srdeční choroba. Jeho poslední léto odjel na jih k Jadranu, přestože mu lékař cestu výrazně nedoporučoval. Viktor chtěl ale vyhovět své ženě. Osudnou se mu stala procházka ve vodě po kluzkých kamenech, kdy ho zasáhla přílivová vlna. A on dostal srdeční mrtvici. Při snaze o jeho záchranu se málem utopila jistá Češka Marie Ermisová. Ani tato dáma, ani paní Zdenka, ale neuměly plavat. Všechny tyto okolnosti se pak sešly jako průvodci a původci básníkova náhlého skonu. Milovaná Zdenka si to často vyčítala: „… a ten modrý Jadran bude jí už zastřen smuteční mlhou vzpomínání.“ Ovšem na té tragické události už nemohla vůbec nic změnit.
Zdroje:
Bittnerová Martina, Utajené životy slavných Čechů, Praha 2012
Garncarz Milan, Viktor Dyk a další zajímavosti, Praha 1996
Kolektiv autorů, Básník a politik, Sborník z konference k sedmdesátému výročí úmrtí
Viktora Dyka, Praha 2004
Kolektiv autorů, Viktor Dyk, osmdesát let od smrti, Praha 2011
