Článek
Manžela Františka Xavera Svobodu nedokázala opustit, neboť jí poskytoval potřebné zázemí, a František Xaver Šalda se stal její celoživotní láskou, jíž se v některých obdobích vzdávala, a v jiných jí podléhala.
Svoboda patřil k nesmírně plodným autorům a ve své autobiografii zanechal dojem věcného a seriózního člověka. Jeho kroky působí velmi promyšleně. Šalda se naopak jeví spíše rozervaně, i ve své pozdější obdivovatelce Zdence Braunerové zanechal dojem nemocného a bezbranného chlapce.
Když Růžena prohlédla, že průměrný muž nehledá partnerku sobě rovnou, nýbrž poslušnou ovci, zakymácely se zřejmě její značně dětinské představy. Nicméně stále ještě doufala v možnost hlubokého platonického spojení s mužem.
V rozbouřených vodách vlastní citové rozháranosti narazila pochopitelně na F. X. Šaldu, z čehož vznikl bizarní trojúhelník, který s přestávkami trval až do její předčasné smrti. Můžeme se ptát, kdo trpěl víc, zda Růžena, Šalda, nebo Svoboda, který ale zřejmě rozumně pochopil, že jej Růžena neopustí, a proto Šaldu toleroval coby přítele, respektive všudypřítomný přízrak vlastního manželství.
„Františku můj, očičko moje drahé, nezapomeň docela na mne, nezapomeň. Dnes se mi celé ráno o Tobě zdálo, strašně jsem Tě líbala a plakala a probudila jsem se a Tebe nebylo,“ vyznávala se Růžena Šaldovi. A proto se nelze divit, že se Svoboda léčil mnohými nevěrami.
Přesto ani mezi Šaldou a Růženou to často nebyla žádná idylka. Rozpolcená Svobodová chvíli Šaldu citově vydírala, pak jej pro změnu zahrnovala milostnými psaníčky, aby mu nakonec vyčetla, že on ji stejně nikdy nemiloval. Zmatený Šalda se pak vzmohl jen na chatrnou obranu: „Nevím, jak přicházím k Vašim výčitkám. Já již patrně nebudu smět ani myslit, ani dýchat – vším Vás rozčiluji.“
A Růžena nezůstala pozadu, když si mu sama postěžovala: „Chtěla jsem k Vám být pravdivá. Ale vy jste nemiloval nikdy mne, Vy jste miloval vždy šablonu, kterou jste si vymyslil. Jsem ráda, že je skončeno, je to jen umělé udržování při životě.“
Bohužel pro oba se Šalda „šablony“ nikdy nevzdal a „šablona“ mu nedovolila oddat se plně jiné ženě. Přesto si prožil několik většinou letmých vzplanutí, která mu Svobodová v okamžiku, kdy podle ní překročily míru únosnosti, rázně zatrhla.
A v podstatě i jiné ženy pochopily, že se nevyplácí zakoukat se do Šaldy. Růžena svým šestým smyslem každé jeho dobrodružství odhalila a snažila se jej přimět k okamžitému rozchodu. Žádná tak neměla čas být se Šaldou déle a sama.
Svobodová ale rozhodně nebyla nějaká prvoplánová potvora. Tato elegantní blondýna, úspěšná a vážená navenek, se jen potýkala s nevyrovnaností a nenaplněnými iluzemi. Její výstupy a scény znamenaly proto pouhý výkřik nespokojené duše. Zároveň však tím Šaldovi zcela zmařila jakoukoliv naději na normální partnerský život. Ale, proč ji za to odsuzovat. On přece musel na její „hru“ dobrovolně přistoupit
Vnitřní zmatky Růženě bohužel nepřidávaly ani na tělesném zdraví, vždyť ji léta sužoval zánět srdečního svalu. A neustálé vnitřní duševní boje chorobu jen zhoršovaly, až jí bohužel podlehla.
Po její smrti upadl Šalda do hluboké deprese, alespoň soudě z jeho dílka In memoriam Růženy Svobodové. Všichni, kdož pochybovali o jeho nehynoucí lásce k této autorce, se po přečtení přesvědčili, že cit se přetavil do naprostého zbožňování. Na pár stranách vykreslil Svobodovou jako fenomenální a nepochopenou autorku. Zařadil ji vedle Boženy Němcové a Karoliny Světlé a přitom doufal, že další generace si jí budou vážit. V tom byl naivní, protože kdyby tušil, že i na Světlou už se téměř zapomíná.
Z hodin českého jazyka si Šaldu většinou pamatujeme jako rázného člověka. Na procházky prý chodil zásadně s holí, jeho podoba coby rázného a statečného člověka, jíž se bránil zneuctěným autorům. Ve skutečnosti však život tohoto literárního soudce řídila do značné míry jedna nevyrovnaná autorka. A to je pro kritika dost smutná bilance, nemyslíte?
Zdroj: Martina Bittnerová - Spisovatelky a Erós
