Athény: Město tisíců toulavých koček. Turisté si je nemohou vynachválit!

Koček jsou v Athénách na tisíce. Odpočívají u dveří domů, spí v otevřených garážích, vyhřívají se na měkkých sedadlech skútrů. Procházejí starobylými vykopávkami, našlapují mezi vystavenými kusy historického náčiní a venkovní keramiky, za vším tím, co je vystaveno, ale drženo za provazy, kam běžná lidská noha nemůže. Otisky jejich tlapek jsou vidět na zaparkovaných zaprášených autech, na jejichž střechách některé oddechují, jako by přitom střežily blízké okolí.

Zašustíte před jednou z nich obalem od sušenky, jež jste třeba právě dojedli, a hned jich přiběhne dalších pět zvědavých, co pro ně máte. Mnohé se nechají pohladit, ladně se protahují mezi mřížemi plotu, jen aby na sebe upozornily. Natahují krky a chtějí se svou jemně chlupatou hlavičkou dotknout vaší dlaně a nechat se následně hýčkat.

Někteří lidé jim kdykoliv přes den nosí pamlsky, ale v zásadě k jejich krmení dochází večer. Viděli jsme, jak s ubývajícím slunečním svitem z domů vycházeli místní, nejčastěji ženy, které sypaly do keramických misek kočičí granule. Kočky poznaly, že je jejich čas, a za hlasitého mňoukání slézaly z blízkého okolí. Viděli jsme muže z dobrovolnické organizace (možná přímo Nine Lives, ale nápis na zádech jeho mikiny se mi přes silnici špatně četl), který se zastavoval v ulicích, aby tak některé tuláky zkontroloval a nakrmil. Zatímco sypal do misky netrpělivým kočkám, ze čtvrtého patra činžovního domu na něho velmi hlučně mňoukala nějaká další strakatá. Znělo to spíš jako hlasitý pláč. Přešlapovala po zábradlí na balkoně a přilehlých parapetech a hledala způsob, jak by se dostala dolů. Nejspíš dočasně nebo napořád bydlela u někoho v bytě, jemuž ale evidentně bylo lhostejno, co vyvádí za jeho rozsvícenými okny. Museli jsme odejít. Při představě, že by to ta kočka psychicky neustála a chtěla ve výsledku těch pár desítek metrů nějak zdolat, mi běhal mráz po zádech. Pokud někdo poznamená, že kočka ví svoje a neskočí riskantně, tak dodám, že v naší blízkosti v Česku právě jedna taková přišla o život.

Pamatuji ještě dobu, kdy někteří nalezenci po určitém čase, kdy je nebylo možné udat, skončili svůj život jednou uspávací injekcí. Umělá inteligence mě ubezpečuje, že tohle se již u nás neděje. A já mohu jen doufat, že tomu tak skutečně je.

My sami doma máme také takové dva „vyhozenky“, kočky, které skončily v depozitu, protože jejich toulavé mámy porodily mladé na půdě jedné pražské nemocnice. Považujeme je svým způsobem za „bratry“, byť evidentně každý z nich je kotě od jiné mámy. Jsou skvělí společníci. Hlavně po ránu, s trochou ironie: když jeden z nich na mě začne z vrchu skákat, aby mě probudil, že už je čas na snídani. A tak nepotřebuji budík na vstávání do práce, kočky to zvládnou ve svůj oblíbený čas naprosto perfektně – o hodinu dřív, než bych zamýšlela. Ale nezlobím se, jsem optimistka – mám tak alespoň delší den.

Kočkomilové se zde musí cítit jako v ráji. Navíc kočkám se tam daří i z dalšího důvodu: jsou zde mírné zimy. Nechvějí se v závějích, ale pěkně si užívají každý den příjemného sluníčka . Když klesne teplota na bod, kdy Řek obléká zimní bundu, kdežto turista z našich končin maximálně mikinu, kočka si stále vychutnává slunečních paprsků. A před občasným deštěm se schová třeba pod zaparkovanými auty. Pod mnohými měly i připravené misky. Na první pohled bylo zřejmé, která auta jsou dlouhodobě nevyužívána.

Podle informací se rozvíjí trend odchytávat toulavé kočky a sterilizovat je, aby se omezil jejich počet. K tomu dodám, že je to možné, ale kocouři, kteří si přišli pro drbání, byli kompletní. Nehledě k tomu, že v rámci procházky mezi různými troskami pradávné civilizace, jejichž kamenů se dotýkal i sám Aristotelés, si zrovna dvě takové veřejně vyměňovaly genetické informace, na jejichž konci jistě budou další noví athénští chlupáči. Faktem je, že i toto přilákalo pozornost turistů, kteří si celý akt v jejich těsné blízkosti natáčeli na mobil.

Dříve jsem myslela, že toulavá zvířata jsou reálně jen „problém“. V Athénách jsem ale byla svědkem toho, že mohou být i atraktivním lákadlem. Kočky nenechají jediného člověka lhostejného, aby se alespoň neusmál, nepotěšil, neměl díky nim lepší den.

Přiznávám se, mám raději psy. Připadají mi moudří, věrní, bližší mé povaze. Avšak nejsem si jistá, zdali bych vnímala stejný klid ve světle toulavých psů, kteří se nacházejí v jiných částech Řecka.

U toulavých koček je fajn, že ať jsou plaché, nebo si říkají o pohlazení, zůstávají přátelské, nekoušou, neškrábou a bez ohledu na cokoliv, jsou stále pány celé situace. Když je přestane naše pozornost bavit, hrdě odejdou, a člověk se nezlobí. Je mu fajn za tu příležitost. Kočky to s lidmi umí, proto se jim tak dobře daří. A stejně tak proto lidé vyjma fotek Akropolis, všech váz a soch z různých muzeí si z dovolené z Athén odvážejí také desítky fotografií koček.