Čte vaše dítě genetickou metodou?

První knížka psaná touto formou vyšla na začátku 20. století. Jejím autorem byl básník a učitel Josef Kožíšek. Jeho básničky se staly základem pro první čítanku, která vyšla v roce 1913 a podle níž se učilo až do roku 1948. Autor vybíral texty, které byly dětem srozumitelné i podle místa, kde vyrůstaly. Pro městské školy napsal Poupata a pro vesnické čítanku Studánka. V jeho případě šlo o krátké texty plné obrázků k lepšímu pochopení myšlenky.

Po roce 1989 procházelo školství různými reformami a z některých řad se ozýval návrh oživit původní Kožíškovu metodu. Ve školním roce 1995/1996 ve svém projektu tuto metodu s určitými obměnami využila Jarmila Wagnerová. Vycházela sice z původní koncepce, ale ta už byla v lecčems přeci jen zastaralá a bylo potřeba ji kodifikovat, aby lépe pasovala na současnou dobu. Primárně se zavedlo jednotné písmo – všechny texty jsou psané velkým tiskacím písmem. Takové je pro děti nejjednodušší ho napodobit a zapamatovat si. Děti se tak rychleji naučí číst, chápat text a rozšíří si slovní zásobu.

Není tedy potřeba se hned ze začátku učit čtyři druhy písma, jako jsme se učili my (malé a velké tiskací a malé a velké psací).

Metoda vychází z přirozeného principu, jak se děti učí mluvit – tedy od jednotlivých zvuků (hlásek) k jejich spojování do slov. Texty psané touto metodou jsou zprvu poskládané z jednoslabičných slov, postupně se po nějaké době přidávají další slabiky.

Máma mele maso, Ema maso solí… Čili to, co nám připadá, jako by tu bylo vždycky, a ono vlastně nebylo. Někdo by však mohl poznamenat: funguje to, když podle toho umím číst já, proč by se něco měnilo pro další generace.

Když jsem před pár měsíci toto téma probírala v práci, překvapila mě kolegyňka: Četla se synem genetickou metodou a chlapec se výrazně rychleji naučil číst.

V této souvislosti jsem si vzpomněla na dvě věci, které mi utkvěly v paměti z dětství. Nejprve ta, že mi jako dítěti nebylo opravdu pohodlné učit se k jednomu písmenu všechny varianty. Fakticky jsem hlavně chtěla umět číst. Knížky byly pro mě záhada, ukazovala jsem rodičům na písmena a pořád se ptala, co tam je, a chtěla jsem to taky zvládnout sama. Ne se jen zadrhávat na pár slabikách na jedné stránce. Při čtení přece každý chce vědět, jak to bude pokračovat, gradovat a jak vše skončí.

Jenže ve skutečnosti jsme ve škole pořád dokola memorovali to samé. Děti v lavicích četly věty, které už předtím četl někdo o pár lavic dříve.

A druhá věc: V časopise Sluníčko mě strašně moc bavily příběhy, které byly psané velkým tiskacím písmem, prošpikované třeba i obrázky v textu, jež měly nahrazovat nějaké slovo.

Takže to, že jsem si prošla klasickým Slabikářem, určitě ve mně vyvolává nostalgii, protože přeci jenom dětská léta byla krásná a už ta vzpomínka sama o sobě zahřeje na srdci. Ale v dětství mě Slabikář ve skutečnosti dojímal jen velmi krátce: Ve chvíli, kdy jsem ho obdržela, protože to už vážně něco znamenalo mít vlastní knížku, kterou zvládnu jednou celou přečíst! Jenže tu bylo ono ale: ta jedna jediná knížka musela vydržet na celé pololetí!

Víc mě tedy Slabikář dojímá teď. A může za to zase jen ta nostalgie. Tenkrát mě rozhodně víc bavilo to Sluníčko a knížky.

V některých školách se učí klasickou metodou, v jiných genetickou. A někde jen rodiče prostě dětem koupí knížku, která je psaná oním velkým tiskacím písmem, má krásné ilustrace, což oboje bezpochyby děti hned nadchne. A mohou si spolu číst i něco jiného. Jednak se takto dítě ve čtení rychleji zlepší a společně si to oba, dítě a rodič, užijí. Tyhle chvilky jsou k nezaplacení. Krásně se tak buduje hezký vztah ke knížkám, stejně jako se zvyšuje porozumění textu, což se vždycky hodí. (Minimálně až budete zápolit s textem na přijímačky od Cermatu).

Knížek psaných genetickou metodou vyšla celá řada. Namátkou jsem se podívala do nabídek knihkupectví, například: od Vladimíry Staňkové, Ten šnek má flek, nebo od Evy Horákové, Moje maminka je nej. Nejaktuálnější novinka je knížka Princ a drak.

Obvykle knížky pro děti psané genetickou metodou začínají několika kapitolami jednoslabičného textu, později se přidávají dvě, tři a více slabik. Ne všechny knížky dodržují toto pravidlo, a proto je vždy lepší zalistovat a zvolit takovou podle čtenářské úrovně dítěte.

***

Princ a drak je knížka plná krátkých, milých i úsměvných příběhů, které na sebe nepřímo navazují. Každý z hrdinů se dostane do další kapitoly Princ a drak - Drak a myš - Myš a kos - Kos a děd a tak dále, až se kruh uzavře poslední kapitolou Princezna Amálka a princ.

V prvním příběhu se princ vydává na důležitou cestu. Království ohrožuje drak. Princ v ruce drží meč, aby – jak bývá zvykem – udělal tomu bezpráví konec. Jenže třeba řešení není v tom, jen setnout hlavy a draka zabít? Možná tu je i jiná možnost, aby v království nastal mír a všichni byli šťastní. Navíc ani princ za to nechtěl nijaký drahocenný dar. Přál si mít svého vlastního psa, s nímž pak v budoucnu vyrazí na mnohem delší výpravu, v níž vysvobodí princeznu a spolu se vrátí do království.

Zdroje:

https://scioskoly.cz/blog-ze-zivota-scioskol/metody-vyuky-psani-a-cteni/

Mgr. Monika Pöschlová, Období průpravného a hláskového čtení v genetické metodě Diplomová práce, Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra primární pedagogiky, Brno 2020