Když v Bolevci vybuchla munička

První silný výbuch otřásl barákem číslo 10 v oddělení zapalovačů ve 13.35. Prostor se zaplnil dýmem. Okamžitě vybuchovaly další miny. Některé náboje byly časované. Explodovaly ve vzduchu, aby následně jejich střepiny zabíjely. Záhy se spustila řetězová reakce dalších explozí okolních baráků. V muničce se rozpoutalo šílené peklo. To odpoledne se na směně nacházelo přibližně 2 600 lidí, z nich pak převážně zaměstnaných žen a nezletilých. Vedle těchto dělníků zde byli rovněž vojáci, četníci a hasiči. Nastala panika.

Druhá silná exploze následovala ve 14.10 a nejsilnější pak ve 14.55, při níž vybuchl sklad trhavin. Ta silně otřásla i Plzní. Ze střech domů padala krytina, vysypávala se omítka a skla z oken. Při pohledu na Bolevec lidé spatřili obrovský hřibovitý útvar, oblaka dýmu a prachu.

V 15.08 se ozvala poslední velká rána. Poté a ještě i následující den již byly slyšet jen slabší ojedinělé rány.

Následující den se okolí muničky probudilo jako do hororového filmu. Jeden ze svědků cituje: „Pohled na místě výbuchu byl hrozný. Znal jsem to místo velmi dobře, neboť často jsem tam jezdíval úředně. Hromada kamení, zohýbané traversy jako lijany, obrovské jámy, upomínající na sopečné krátery, zbylo jen z těch krásných budov. Mezi tím povalovaly se části lidských těl. Po stromech, na ostnatém drátě, kterým hustě bylo celé místo obehnáno, aby tam nepovolaný nevnikl, visely cáry lidských těl.“

Smutné je, že ve válce se nakonec takový výbuch snadno stane jen jedním ze střípků tragických událostí, kterých se v ní jinak děje nespočet. „Ztratí se“ v číslech úmrtí a zmařených životů, někdy pod chladnou větou: takové války prostě jsou. A těžko si představit, že někdy žádné nebudou.

Novináři pak vstupovali do těch továren, které ještě stáli, aby referovali o připravenosti, velké zbrojní výrobě, kterou nic nestaví, až mezi tím vznikaly i řádky vyvolávající zcela jiné emoce.

„Práce v továrně na náboje není těžká. A přece je to práce na život a na smrt. Nejen pro malé děvče, které dává prach do náboje, nýbrž pro všechny, kteří sedí v témže sále. Je to totiž poslední práce, než hotový náboj opustí továrnu. Jeho kanálky se naplní výbušnou látkou - hodně pevně a zapalovat se uzavře mosazným kotoučem - opět hodně pevně. Tato práce je životu nebezpečná. Děvčátko sedí proto poněkud stranou od ostatních. Zachází se svou pincetou tak jistě a klidně. A přece stále se vznáší mezi životem a smrtí. (…) Ale výbušnost prachu nelze učinit méně nebezpečnou. (…) Podívejte se na děvčátko, jež tamto sedí stranou - vidíte žlutý prach na vlasech, obličeji a šatech - děvčátko sotva dvacetileté, plavovlasé, slabé, v červených šatečkách. Hleďte, jak statečně cpe do náboje žlutozelený prach. Snad už leží na jejím stole zrnko, které v nejbližším okamžiku všechno vyhodí do povětří. Ale děvčátko pracuje klidně dále…“ (Národní listy, ISSN 1214-1240, datum vydání 29.5.1917, Číslo 145)

První světová válka si vyžádala miliony mrtvých, mnoho utrpení. Bolevec je jedním z příkladů, že není nutné mít na sobě uniformu, odjet na frontu, aby v důsledku války v krátkém okamžiku beztak zemřely stovky lidí.

Za necelé dva měsíce od události uplyne 108 let. Každoročně je tato tragédie připomínána mší v kapli sv. Vojtěcha na boleveckém hřbitově. V bývalé muničce nyní stojí podnik Škoda JS, v jehož prostorách se na památku nalézají dva pomníky z roku 1967 a 2017.

Zdroje:

Národní listy, ISSN 1214-1240, Datum vydání 29.5.1917, Číslo 145

Wikipedie: Bolevecká katastrofa

Katastrofy, Příběhy českých tragédií, CPress, 2025