Článek
Nepůsobí prvoplánově, líbivě, či vtíravě. Všechny mají zvláštní kouzlo překvapení a probouzejí v nás soucit.
Kočka Ažka, zařazena v povídkovém sledu jako první, byla vlastně svým způsobem takovým „ošklivým“, zuboženým přívěškem, u něhož by sotva mohlo někoho napadnout, že nejde o staré zvíře na pokraji svých sil.
Příběh je v podstatě téměř až mytologický: Když se něčemu bráníte, uděláte pravý opak a váš život se pak změní. Muž odmítal kočku. Jakmile ustoupil, žena mu domů místo zdravého zvířete přinesla zoufalou chudinku, jíž podle vzhledu nejspíš zbýval do konce jejich dnů jen nějaký krátký čas. Nic se ale nestalo tak, jak by někdo na začátku příběhu předjímal. Nečekejme sladkobolný průběh, zázraky a závěry plné vzájemné harmonie. Vděčnost se nekonala a skoro to vypadalo, že vždy bude jen platit, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Jenže ubíhaly roky. Někdo odešel, „z ustrašené, smradlavé a bezzubé kočky se stal tyran“, ale jednou to stejně přijít muselo. „Byla věkem tak vysušená, že se mi vešla do dlaně. Dlouho se mi dívala do očí a pak z hubených tlapek vytáhla poslední dva drápy, ale nesekla. Předla a umírala stářím. A já si uvědomila, jak moc mi tahle stará potvora bude chybět.“
Nic není dokonalé a ani domácí mazlíček nezaručuje, že bude mazlivý, i když byl třeba primárně pořizovaný z jiných důvodů. Přesto majitel vždy už recipročně předpokládá alespoň nějakou milou zpětnou vazbu za to, že vytáhl zvíře z klece. Přinejmenším si přeje, aby směl podrbat ten kožíšek bez seknutí drápku hluboko pod kůži.
Když se vše děje jinak, než jsme si plánovali
Pokud tvrdíme, že nás už v životě nic nepřekvapí, všechno jsme si perfektně naplánovali a vlastně jsme přesvědčeni o tom, jak se to bude dál odvíjet, nejenže bychom si naservírovali velkou nudu, ale nikdy bychom nebyli schopni v sobě nalézt ono tajemství, které umí rozkrýt vlastní zkušenost, vznikající třeba právě v oné interakci člověka s „němým tvorem“.
Knížka je tak plná příběhů nejen o zvířatech, ale spíš o lidech a jejich vztazích se zvířaty. Nebo ještě lépe o tom, jak z nás zvířata umí dělat lepší lidi. Nicméně kočky se v knížce opakují nejčastěji.
„Kočky mě provázejí od dětství a jsem jejich velká obdivovatelka,“ říká Miroslava Salajková. „V dětství mě naprosto uchvátil příběh lvice Elsy, a tak jsem si hrála na Joy Adamsonovou a kočka domácí byla v mých představách lvice. Strašně mě mrzelo, že víc nevyroste a nemá obří tlapy. A víte, co mě na kočkách fascinuje? Za celý život jsem nepotkala dvě kočky se stejnou povahou. Každá moje kočka byla osobnost s odlišnou náturou, ale největší stopu ve mně zanechal kocourek Snížek.“
***
Snížek byl malý… a vtom jsem něco uviděla! Ale to snad ne! Co to je? Měl něco jako rozštěp nosíku, z očí mu vytékaly krvavé slzy a byl ze všech nejmenší, neduživý. (…) Množírna, blesklo mi hlavou a píchlo mě u srdce. Tak já jedu přes celou republiku, abych přivezla téhle příšerné babě peníze za kocourka, který je na pokraji života a smrti? Srdce mi tlouklo a celá jsem se orosila. (…) Podívala jsem se na toho malého tvorečka, který se snažil z posledních sil pohnout z místa. Bleskurychle jsem se pro něj sehnula, uchopila to droboučké tělíčko do dlaně a šoupla jsem ho za zip mikiny, přímo na tělo. Nemínila jsem ho vrátit. Vždyť jsem mu slíbila, že bude můj, vesmír už to rozhodnutí přijal a já nemohla jinak.
***
Co o sobě víme? Jak se zachováme?
Co mě na povídkách zaujalo, bylo také to, že zprvu nabízely „jaksi bokem“ nenápadnou myšlenku, která se nakonec stala nosným tématem, přinášela ponaučení a zajímavou přidanou hodnotu než jen samotný dějový příběh. Ať už šlo o ošklivou kočku „tyranku“, nebo další, jako třeba ten o „vadném“ bílém kohoutkovi.
Zprvu vlastně vůbec nejde o kohouta, ale děj se odvíjí jako popis konfliktních vztahů na pracovišti, spousta stresu, frustrace. Založení vlastní farmy bylo zřejmým vysvobozením ze zničujícího koloběhu. Vypadalo to, že podnikatelský záměr se má k světu. Už to chtělo jen ke slepicím zakoupit pořádného ochránce, silného kohouta. Místo toho si však majitelka přinesla domů neduživého bílého kohoutka se zvláštním tikem, jenž byl důsledkem častého klování do hlavy jeho vlastní matkou.
Jenže nic se neděje pro nic za nic. „Vadný“ kohoutek vypadal, že bude možná tak akorát do polívky, ale něco se stalo, něco se zásadně změnilo. „I když si často myslíte, že se některé věci neměly stát a že jsme udělali chybu, věřte, že nás osud vede tam, kde nás chce mít.“
Z celého příběhu, stejně jako z dalších mi často přejíždělo příjemné mrazení po zádech. Uvědomíte si u nich, co je v životě skutečně důležité. Někdy dokonalé podmínky, takové to zlaté pozlátko, může být falešné, zbytečné či až na škodu. A že podstatou života, tím jeho skutečným smyslem, jsou někdy drobnosti, třeba vypadající nepřitažlivě, oslabeně, sotva se držící při životě. Jenže mohou vše změnit: vytvoří nové vzpomínky, nové cesty, které jsou silnější a odolnější než ty předtím.
„Všechny příběhy se skutečně odehrály. Některé mně, některé mým přátelům a několik příběhů mi povyprávěl MVDr. Dominik Gregořík,“ říká Miroslava Salajková. „Knížka povídek vznikla tak, že jsme s panem nakladatelem a Ivonou Knechtlovou seděli po křtu mých dětských knih a já, v dobrém rozmaru, začala vyprávět právě o kočce Ažce. Všichni posluchači byli nadšeni a vybídli mě, abych „to“ napsala. A tak jsem vymyslela kostru povídek s epilogem. Chtěla jsem, aby byly úsměvné a chytly za srdce, tak snad se mi to aspoň trošičku podařilo.“
Když knížku dočtete, jediné, čeho litujete, je, že už je konec. Ale třeba… bude pokračování.
Miroslava Salajková, Ažka, kočka na dožití a další úsměvné příběhy, Kazda, 2024
