Nešťastný zákon vedl k pádu mnoha budov: Zřícená stavba Na Poříčí 1928

Někteří lidé, již se v tu chvíli podívali směrem ke stavbě, se dali na útěk. O kus dál strážník instinktivně zastavil přijíždějící tramvaj. Uběhly snad jen dvě vteřiny a pak se to stalo: několikapatrová železobetonová novostavba obchodního domu firmy Jakesch se zřítila. Bylo úterý 9. října 1928, pět minut po třetí.

Prostorem se ozvala ohlušující rána. Ulici zahalila vlna prachu. Řidič v šoku zíral před sebe. Kdyby skutečně hned nezastavil, plně obsazené vozy by byly bezpochyby zasypány. Cestující v panice utíkali z tramvaje. Mnozí v ní ve zmatku zapomněli své věci.

Honosná stavba se ve chvíli zhroutila do masy trámů, betonu, železa a dalšího stavebního materiálu v celkové hmotnosti osm set tun, které se rozsypaly i na okolní chodníky, po nichž se vymazala bych procházeli chodci. Pod troskami tak skončil kočí s párem koní, stejně jako mladá žena s kočárkem. Z celé budovy zůstala trčet jen dřevěná výtahová věž, z níž se na poslední chvíli zachránil jeden dělník.

Ulice na Poříčí představuje obraz bojiště. Místo, kde se před chvílí ještě zvedal do výše moderní betonový palác, je nyní místem hrůzy. Po celé ulici od hotelu Imperial až k Těšnovu stojí jedině několik prázdných tramvají a auta s červeným křížem, civilní i vojenská. Zatímco množství vojáků usilovně pracuje na odkopávce těžkého betonového materiálu a zkřivených drátů, pokoušejí se i jiní z hrozivého příkrovu šedé masy nad chodníkem vyprostiti první oběti, žel mnohá těla jsou odnesena do vozů po kusech. Kromě lékařů záchranné stanice a řady lékařů civilních, kteří pohotově nabídli své služby, dostavili se též lékaři vojenští. Do 16. hodiny bylo z místa neštěstí odvezeno do nemocnic asi 15 raněných. Také tato číslice nemůže býti však udána přesně, protože v první chvíli zmatku nebylo možno zjišťovati jména a někteří ranění byli odvezeni též v soukromých náhodou kolem jedoucích autech. O příčině neštěstí nelze zatím říci nic určitého.

Takto uvedly ve speciální příloze k neštěstí Národní listy z 10. října. V době tragické události na stavbě pracovalo osmdesát sedm zedníků, dvanáct montérů, deset tesařů a čtrnáct parketářů. Výsledné číslo bylo čtyřicet šest mrtvých.

***

Firma Jakesch se vzhledem ke svému rozmachu v kávovém a koloniálním sortimentu rozhodla rozšířit své firemní prostory. Původní starý nízký dům nechala 16. února 1928 zbourat, dočasně se přestěhovala do protějšího činžovního domu a na původní místo nechala firmou Pražák a Moravec z Královských Vinohrad postavit nový obchodní dům, jehož stavební náklady činily přes čtyři miliony korun. Stavět se začalo na jaře. Nová budova měla pět pater nad zemí a dvě další v podzemí.

Tato doba byla typická stavebním boomem a stavělo se skutečně hodně, a hlavně rychle. V čase tragédie byla stavba po pár měsících práce téměř hotová i s kompletní betonovou střechou. Pak se ale najednou budova zřítila.

Na místo neštěstí okamžitě vyrazili hasiči a policie, která uzavřela okolní ulice. Bylo přivoláno vojsko, 48. pěší pluk a 5. ženijní pluk, kteří se pustili do záchranných prací. Podle Lidových novin se u zříceniny do 17. hodiny nacházelo pět set vojáků. Taktéž mnoho okolních lidí hned přispěchalo na pomoc. V 15.30 dorazily montážní vozy elektrických podniků, které se pustily do odstraňování zpřetrhaného vrchního vedení. O deset minut později přijela nákladní auta stavebního úřadu města Prahy, na něž vojáci spolu s hasiči odkládali nejprve lehčí trosky a cihly, jež si mezi sebou podávali z ruky do ruky, přičemž tvořili živý řetěz.

V 16.30 se dřevěná věž výtahu, která jako jediná zůstala stát z celé stavby, začala nebezpečně naklánět. Hasiči se ji snažili strhnout, ale nepodařilo se.

V 16.45 se dostavil soudní znalec, vyšetřující komise, ale i někteří poslanci a členové vlády. Ministr vnitra Černý po hlášení policejního prezidenta Šlechty nařídil dodání strojových vrtaček, aby se záchranáři dostali do sklepů, kde se předpokládalo, že by se mohli nacházet ještě živí lidé. Katastrofa otřásala celou Prahou, ale i zbytkem země. Drama, odehrávající se v místě tragédie, v ten den takto například vylíčily Národní listy:

Do 17. hodiny bylo do Jiráskovy kliniky převezeno třicet raněných, z nichž jeden zemřel. Jednalo se převážně o otřesy mozků, zlomeniny a tržné rány. I okolní domy byly poškozené. Následkem otřesu byly různě popraskané zdi. Vzhledem k velkým trhlinám museli být po 18. hodině evakuováni nájemníci ze sousedního domu čp. 31.

V pozdějších hodinách v důsledku ubývajícího přirozeného světla byl nasazen vůz s reflektory. O půl deváté večer se hasičům podařilo ze sklepa sousedního domu prokopat do zříceného domu, kde byl nalezen ještě žijící dělník. Naděje, že pod troskami jsou další přeživší, přetrvávala, protože bylo slyšet zvuky, jako například údery kladivem. Zpočátku ale nebylo možné dostat se hlouběji. Proto byla podle zpráv přivezena alespoň kyslíková bomba, která měla pomoci, aby se uvěznění lidé ve stísněných prostorách neudusili. Kolem půlnoci se podařilo vytáhnout další dva muže. Pracovalo se bez přestávky celou noc.

Mnoho lidí věnovalo část svých úspor na podporu rodin postižených tragickou událostí, stejně jako se dělaly sbírky v podnicích. Finanční příspěvky dávaly i firmy, např. Elektro-lux pět tisíc Kč, stejnou částku První česká vzájemná pojišťovna. Městská spořitelna přispěla padesát pět tisíc Kč a mnoho dalších firem a politiků po dalších různých částkách. Společný pohřeb obětí, který byl původně naplánovaný na neděli 14. října, byl odložen na úterý 16. října dopoledne.

Zúčastnilo se jej na sto tisíc lidí. Ve středu pak byly odvezeny železnicí rakve zemřelých, kteří nepocházeli z Prahy a jejichž rodiny je chtěly pochovat doma.

Hledání viníka vedlo k řadě diskuzí, stejně jako k mnoha článkům, ne vždy na odborné úrovni. Vzhledem k tomu, že v té době dům Na Poříčí nebyl jedinou a ani poslední zhroucenou stavbou, předpokládalo se, že problém je mnohem komplexnější. Například Karel Čapek se v Lidových novinách vyjádřil k tématu jako o „krvavém seriálu stavebního roku 1928“.

Podobně hovořil i další redaktor, jenž (a nebyl jediný) upozornil na tzv. „nešťastný zákon“. Vláda ve schváleném stavebním zákoně z roku 1927 v paragrafu 49 osvobodila od daně stavby, které by byly dokončeny mezi lety 1925 až 1928 na dvacet pět let; a pak na třicet pět let domy s malými byty, jež by byly dokončeny do konce roku 1928. Na jaře 1928 tento zákon novelizovala s tím, že zmírnila daňové úlevy na kratší časové období patnácti, respektive dvaceti pěti let pro nové stavby, jež by byly dostavěny do roku 1929. Primem u nových staveb se tedy stal čas: dokončit vše ještě před koncem roku 1928.

Enormní tempo s sebou přinášelo mnoho chyb, nedostatek kvalifikované pracovní síly a prudké zdražování pozemků, což vedlo následně k hledání způsobů, kde ušetřit.

Za zmínku stojí, že v průběhu prohledávání trosek zřícené novostavby Na Poříčí spadl další rozestavěný dům v Libni. Naštěstí zde nikdo nezemřel.

Dr. Engliš se však ohradil proti kritice zákona veřejným článkem, kde mj. uvedl: „Vinu má, kdo porušil svou povinnost, a žádný zákon nedovoloval ji porušiti. O tom rozhodne soud. Zákon, který poskytuje výhody nebo ukládá břemena, není vinen, že ziskuchtivost lidská chce se domoci výhod nebo uvarovat břemen s porušením svých povinností.“

10. října 1929 v devět hodin ráno bylo u krajského trestního soudu v Praze zahájeno soudní líčení proti stavitelům, 28letému Rudolfu Mondlovi a 31letému Vlastimilu Pražákovi, jež obžaloba činila konkrétně odpovědnými osobami za zřícení budovy. Průběh soudu vyvolával mnoho emocí.

Na místo se dostavili i někteří stavební dělníci, již „přišli s holemi a berlemi“.

12. října rozhodl soud o jejich vině a oba pánové byli odsouzeni na jeden rok tuhého vězení podmíněně s odkladem na čtyři roky. Zároveň byli povinni podle svých sil nahradit škodu.

Soudní znalci jako příčinu neštěstí uvedli přílišné zatížení rohových pilířů, podporujících arkýřový nosník. Kritizována byla sice také kvalita betonu, avšak to ve výsledku nebylo možné prokázat jako pochybení obviněných, neboť dle výpovědí Rudolf Mondl opakovaně dělníky na stavbě napomínal, aby beton mísili ve správném poměru. V důkazních materiálech se rovněž objevily dva rozdílné stavební plány, nicméně znaleckým posudkem bylo prokázáno, že ani silnější pilíře, jež byly vedeny v druhém nákresu, by nemohly zabránit katastrofě. Státní zástupce i obhájci pro odsouzené se odvolali. Nejvyšší soud z června 1931 však potvrdil rozsudek krajského soudu. V současné době na místě tragédie stojí hotel Harmony, jejž podle upraveného projektu postavila stejná firma.

Ukázka z knihy KATASTROFY, Příběhy českých tragédií, CPress 2025