Článek
Ačkoliv to není stoprocentně správně: Dárky pro rodiče například podléhají dvou až tříměsíční diskuzi. Je to vždy velmi náročná disciplína. Nicméně pro ostatní je to lahůdka, která se dá zvládnout v kratším časovém horizontu.
Je úžasné, když se trefíte do dárku a odměnou vám je úsměv a radost v očích. U malých dětí je to pokaždé snadné a slastné. Každá hračka je skvělá! Vše se musí vyzkoušet, ohmatat a okomentovat. I samotné rozbalování dárků je proces plný adrenalinu, bušení srdce, žádné opatrné otvírání à la Pelíšky, aby měl Ježíšek balící papír i pro příští rok.
Dospělému je někdy složité se trefit do noty. Přehmaty se dít mohou. A někdy ani nepomůžou zastírací manévry, když se obdarovanému místo úsměvu na tváři objeví spíš jakási křeč.
Pak jsou dárky, kdy si z druhého chcete udělat legraci, ale myslíte to s ním vlastně dobře
Ve skutečnosti mu dáváte to, co by ho jistě mohlo potěšit. Jako když jedna známá dala své dospělé dceři krabici s pytlíky od instantních polívek. Akorát že dovnitř vložila třeba zlatý řetízek nebo jinou drobnost či i finance, neboť se její dcera právě osamostatňovala v nové domácnosti. Štěstí, že byly spolu u téhož stromečku. Jinak by se prý mohlo stát, že by dříve krabice skončila v koši. Jak snadno může přejít žert v nedorozumění.
Protože pokud má humor zafungovat, je primárně dobré, aby u toho byli oba. Jinak se to může minout účinkem. Sdílená atmosféra lecčemu napomůže, aby vše dopadlo tak, jak bylo zamýšleno.
Nepříliš šťastné je, když se v tak výjimečný svátek jeden směje a druhý je smutný nebo dokonce naštvaný.
Jednou se to povedlo i mně
Mám ráda skupinu Queen. V době, kdy mi bylo náct, nebyla na našem trhu cédéčka ještě běžně dostupná . Respektive „se o nich“ vědělo, ale byla příšerně drahá a říkali jsme si, jaký blázen by něco takového vůbec kdy kupoval. Dnes směšné. Tak jsem si raději přála originál audiokazetu Queenů. I tak mi to přišlo až příliš, proto jsem svůj sen směřovala raději až na Vánoce. Co kdyby…
Sice ani kazeta dnes nemá žádnou hodnotu, ale příběh je z počátku devadesátých let. To je už taková retro doba, kdy vše bylo jinak než dnes. Prostě „jinej vesmír“, že.
Kdo tenkrát měl nějakou velmi oblíbenou kapelu, mohl si ji přehrát na walkmanu nebo populárním dvojčeti, a to na kazetě, buď zakoupené originálce, nebo díky oné skvělé novince: dvojčeti - na vytvořené kopii. Nejfrekventovanější byly ale nahrané písničky z rádia.
A to byla také velmi náročná disciplína. Čekali jste trpělivě u rádia, než budou hrát vaši oblíbenou. Nebo jste si mohli do radia zavolat, aby vám tu vaši zahráli na přání. Byl to adrenalin vychytat správný moment: s prstem připraveným u kazeťáku nad čudlíkem record jste vyčkávali, až ten pacholek v rádiu domluví to, co stejně nikoho nezajímalo, abyste mohli stisknout a nahrát na kazetu písničku, kterou vám na konci zase ten pacholek ustřihl nějakou poznámkou, která zase nikoho nezajímala.
A přišly Vánoce
Přála jsem si sice tedy originál kazetu Queenů, ale moc jsem tomu nevěřila, že bych ji dostala. Takže to zůstávalo u vroucného přání. Nedovedla jsem si ani představit, co jiného by to mohlo trumfnout. Ale ani jsem netušila, kde by se originální kazeta v té době dala sehnat. Ano, ani e-shopy neexistovaly. A v obchodě jsem ji tenkrát neviděla.
A stejně tak se mi v době mých náctin stávalo - což ale asi nejspíš každému puberťákovi v té době - že jsem dostávala něco jiného, než po čem jsem toužila, většinou věci zcela mimo můj vkus, ale prostě jsem se s tím musela smířit a říkat si: vždyť to mysleli dobře…
Byly doby, kdy tahle věc byla pro každého puberťáka téměř nepostradatelná
Nadešel štědrovečerní večer, u dveří zazvonil zvonek. Za nimi stál ten, na jehož dárek jsem sice čekala, ale původně jsem si myslela, že si uděláme pěkné společné setkání spíš až druhý den. Přece jenom mi bylo náct a bydlela jsem ještě s rodiči. Jenže spěchal. Dobře, předala jsem mu za sebe malou krabičku. Zato on ke dveřím přisunul obrovskou papírovou bednou, která mi sahala nějak pod prsa. Smála jsem se, co to jako je? V tu chvíli jsem si na Queeny ani nevzpomněla, protože přede mnou byla ta příšerně těžká krabice, s níž nešlo skoro ani hnout a v níž mohlo být cokoliv. Jen jsem neměla páru, co by to mohlo být. Nic mě nenapadalo.
Ohnula jsem se v zádech, abych se oběma rukama zapřela, a bednu dotlačila do pokoje. Skoro jsem se ji bála otevřít: Ještě nikdy jsem tak velký a těžký dárek nedostala! Ale proč proboha? Vždyť já zas toho tolik nechci?
Ano, v bedně mohlo a také bylo cokoliv
Až po okraj byla zaplněná různými časopisy. Už si přesně nepamatuji jakými, ale nejspíš byly o autech, motorkách, prostě nic pro náctiletou holku. Vytahovala jsem zprvu jeden po druhém, pak po menších štosech, až prostě to, co se mi vešlo do rukou. Přišlo mi to nekonečný. Byla jsem sama v pokoji s obrovskou bednou plnou „blbých“ časopisů, které mě vůbec nezajímaly. A pomalu mě to přestávalo bavit. Přemýšlela jsem, co s tím vším budu dělat. Přišlo mi i fyzicky nemožné, abych pak nakonec ty časáky vůbec z bytu dostala někam… k popelnici.
Už jsem byla v bedně ponořená až po pás, div že nepřepadla…
A pak – samozřejmě až na samém dně – jsem konečně dorazila k dárku. A zajásala. Wow! Originál kazeta Queenů! Přestala jsem se tedy zlobit za to příšerné divadlo bez diváků a pustila si kazetu ve dvojčeti. Innuendo. Skvělé písničky, skvělá atmosféra až do doby…kdy najednou z nepochopitelných důvodů se spustila písnička „Láska je láska“ od Lucie Bílé.
Jako by mi v tu chvíli někdo zabodl ostrý nůž do hrudníku
I když jsem vlastně dostala to, po čem jsem toužila, ve výsledku to bylo celé pro mě velmi nepříjemné. Vlastně jsem ani v tu chvíli nevěděla, jestli mám být naštvaná nebo brečet. Když jsem se ho druhý den zeptala, proč to udělal, jen řekl: „Ono tam bylo ještě místo, tak jsem ti tam chtěl něco nahrát, abych ten prostor využil.“
Kazetu jsem vrátila. Přidanou písničku sice dotyčný vymazal, ale kouzlo Vánoc a přání bylo stejně pryč. Kazeta už neměla pro mě tu cenu, kterou měla mít.
Dnes by sotva nějaká audiokazeta měla významnější hodnotu. Jenže věc může zůstat věcí, ale také může být hezkým vánočním dárkem, „něčím“ s přidanou hodnotou, co by mělo ze své podstaty druhého potěšit. Pamatuji si, že nejkrásnější vánoční dárek, co jsem dostala, byla ve výsledku roky používaná věc, ale její přidanou hodnotou bylo to, že právě celá léta někomu nosila štěstí, a nyní to „kouzlo“ předávaného štěstí jsem mohla okusit i já. Takže nejde vždy o „netknutý“ obal. Každý dárek má nějaký smysl a příběh.
Co je dneska kazeta? Nic. Ale opravdu měla velmi vysokou šanci stát se skvělým dárkem.
Zkusme se nad tím pousmát s nějakým přirovnáním: Jste třeba sběratel známek, vášnivý filatelista. Známky jsou pro vás cenné. A dokonce i dostanete jako dárek přesně takové, kterých si velmi vážíte. Mno, ale když se podíváte z blízka, zjistíte, že v pravém horním rohu jsou tužkou domalovaná sluníčka. „Bylo tam ještě místo, tak jsem tam něco přidal.“
Líbí se vám nějaká kniha, třeba Harry Potter, to je jedno, cokoliv. A dostanete ji i s věnováním od autora! Třeba dokonce první vydání. Vzadu po ukončení příběhu je volná stránka. A na ní je tužkou dopsaný nějaký odlišný text, třeba hospodské historky: „Bylo tam místo, tak…“
Směju se, ale ten večer jsem se nesmála. Člověk rozbaluje dárek… „No, vzduchovka to zrovna není, ale…“ Ale Láska je láska, že.
