Článek
U ní jsem měla pocit, že životem jen tak proplouvá a to, co se jí přihodí špatného, si ani snad nijak nepřipouští. Nebo možná ano, třeba se v ní mýlím stejně jako mí kolegové v práci ve mně. Jenže já jsem ji nikdy neviděla, že by lítala po bytě a nadávala na to, že k ní byl někdo nespravedlivý. Ano, brojila – ale brojila proti nespravedlnosti, která se děla někomu jinému. Nikdy jí.
Když jsem dostala napomenutí třídního učitele, plakala jsem jako stará želva. Mamka si tehdy sedla ke mně na postel a zeptala se, za co to mám. Po vyprávění všech okolností došla k závěru, že jsem dostala jen stvrzenku za to, že se nebojím říct pravdu, a je to vlastně nejvyšší ohodnocení, protože to nezůstalo bez povšimnutí.
Fakticky ze mě udělala takového Husa naší základky. A vyprávěla mi, jak ona dostala ředitelskou důtku, což mě naprosto porazilo. Děti si myslí, že jejich rodiče jsou autority protkané ctnostmi, a mně dlouho trvalo pochopit, že tomu tak není, a obzvláště ne u mé mámy.
Tu ředitelskou důtku z chování dostala za to, že učiteli vrazila facku.
Ta facka dolehla na jeho tvář, sotva se otevřely dveře, z nichž právě ze 7. A vycházela soudružka ředitelka z hodiny ruského jazyka.
Facku mu dala proto, že jí sáhl na zadek.
Na zadek jí ale sáhl proto, že tam měla nalepenou žvýkačku, na kterou si nejspíš sedla už při první hodině. Nevěděla o ní. Byla bílá na černé sukni v místech pravé půlky zadnice na sebe poutala velkou pozornost a smích přihlížejících.
Soudruh učitel Karásek jí tak chtěl pomoci, aby se jí děti nesmály.
To nevěděla. Lupla mu ji, až soudruhu Karáskovi vylétla zubní protéza.
Protéza letěla vzduchem a skončila ve výstřihu soudružky ředitelky.
Na tom nebylo nic složitého. Soudružka ředitelka měla velké poprsí, a protože si nebyla schopna sama upravit konfekci, musela mít často horní knoflíky rozepnuté, aby se byla vůbec schopna nadechnout.
Pravdou je, že soudružka ředitelka vzhledem ke své manuální nezručnosti, kvůli níž nebylo možné tedy zakrýt její dekolt, provokovala nejen své kolegy ve sborovně, ale také žáky osmých a devátých tříd, kteří při jejích hodinách mnohdy ztráceli koncentraci.
Kdyby se totiž neotevřely ony dveře, zubní protéza soudruha učitele Karáska by neskončila v dekoltu soudružky ředitelky.
Karásek by sice dostal lípanec přes tvář, ale byl dobrák od kosti a ono by se to vysvětlilo. Možná by se tomu nakonec oba zasmáli, a jak znám svou mamku, i v těch školních letech by doma upekla něco dobrého a měkkého s ohledem na zubní náhradu, aby se Karáskovi omluvila.
Soudružka ředitelka však nebyla otevřená žádným ústupkům a rozhodla, že jediné možné výchovné řešení je ředitelská důtka.
„Hrdinou se můžeš stát i omylem, ale beztak je to velká zodpovědnost. Už nikdy tuhle pozici nesmíš zradit,“ významně prohlásila moje matka. Aby ne, protože historka o její odvaze nenechat si nic líbit, a to i navzdory okolnostem, že se jedná o učitelský sbor, se lavinovitě šířila nejen celou školou, ale pochopitelně do domácností. Pro své spolužáky ve všech ročnících se moje mamka v té době stala skutečným vzorem, jak se nikoho a ničeho nebát.
