Článek
Takto chodila Ruth Zylbermanová po pařížských ulicích, až si jeden z těch domů vybrala, aby o něm natočila dokument a posléze napsala i knihu - Autobiografie jednoho pařížského domu (nakladatelství Maraton)
Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila - jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. … Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v mém nahodilém potulování.
Na počátku celého projektu možná stál „náhodný“ dům, ale nešlo primárně o stavbu, jako spíš o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene.
Ale proč právě tento dům?
Autorka knihy Autobiografie jednoho pařížského domu nejprve objevila mapu, kterou vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zachycovala děti, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Mapa byla poseta různě velkými červenými kolečky, které značily, ve kterých domech a v jakém počtu zde byly děti zatčeny. Několik jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže. Ale směrem na sever a ve východní části mapy Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější.
To připomnělo Ruth Zylbermanovou k detailnějšímu studiu. Vybrala si právě dům číslo popisné 209.
Vznikla tak velmi působivá a originální kniha
Anotace: V pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé.
Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa.
Od minulosti po současnost
Autorka nejprve natočila dokument, který se soustřeďoval právě na tu část historie, kdy byli z domu transportováni Židé za druhé světové války. Ale kniha nabízí mnohem obsáhlejší historii, od 19. století až do období, kdy v Paříži probíhaly v roce 2015 probíhaly teroristické útoky. Autorka tak mohla uskutečnit několik autentických rozhovorů.
13. listopadu 2015. Vrazi byli v Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (…) "Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: ‚Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.‘ A potom v televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.
Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha - i když se zaměřuje jen na jeden dům - je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům.
