Jejich múzy byly kokain, morfium a jiné látky. Aneb spisovatelé na drogách

Mohli bychom jich jmenovat celou řadu, ale zkusme jen jeden namátkou. Například Miláček od Guy de Maupassanta, příběh o prohnaném muži, který díky svému kouzlu a intrikám se skrze různé ženy dostává vysoko na společenském žebříčku, až je jedním z nejmocnějších a nejbohatších lidí v celé Paříži. Populární příběh se dostal i na divadelní prkna, byl mnohokrát zpracován. Je skvělý! A podobně úžasných děl vznikla celá řada.

Jenže nechtějme, aby učebnicí literatury listoval adiktolog. V určitém časovém období by možná měl tendenci říci, že je to kniha do jisté míry hemžící se narkomany. Včetně autora slavného Miláčka.

Jenže Guy de Maupassant nebyl jediný, kdo holdoval onomu modernímu trendu. Hledání inspirace v tom, co drogy nabízely, ale stejně tak jejich nadměrečné užívání v různých společenských vrstvách bylo pro toto období docela běžné. Nelze se na to dívat dnešní optikou. Dnes už víme, co drogy dokážou způsobit. Lidé v 19. století byli ale na začátku tohoto „divokého“ experimentu a teprve se seznamovali se skutečnostmi, že to, co člověku může přinést v jednu chvíli opojení, úlevu, inspiraci, či jen zmírnění bolesti, ho stejně tak může učinit závislým, ničit ho psychicky i fyzicky, až ho nakonec zcela změní či usmrtí.

Přelomové období, kdy fakticky lidé začali vyhledávat léčiva ne jen z důvodu nemoci, přišlo s rozvojem chemie v 19. století. Morfium, izolované z opia německým lékárníkem Friedrichem Sertürnerem v roce 1804, bylo prvním příkladem toho, jak věda dokázala z přírodních látek extrahovat konkrétní účinnou látku. To umožnilo kontrolovat dávkování, stejně tak ovlivňovat účinky mnohem přesněji, a to vedlo k jeho rozšířenému užívání, nejenom v medicíně.

Po morfiu následovaly další látky. Například kokain, který byl v roce 1859 izolovaný z kokových listů v roce 1859 chemikem Albertem Niemannem, a začal se používat jako stimulant i anestetikum. O pár let později, v roce 1874 byl syntetizován heroin. Jeho vynález byl velmi potěšující, neboť tato nová látka měla primárně sloužit jako „neškodná náhrada“ za morfium. Jenže se bohužel záhy ukázal jako vysoce návykový.

Zásadní obrat, jak co nejrychleji dostat účinnou látku do oběhu, lze připisovat i vynálezu injekční stříkačky (1853), což zefektivnilo využít morfia v chirurgii. Například ve Spojených státech během občanské války (1861-1865) se takto morfium široce využívalo pro léčbu zraněných vojáků, což ale stejně tak vedlo k tomu, že po válce se mnoho z nich stalo závislými. Lidé tomu tehdy říkali „vojenská nemoc.“

Posun v lékařství, jak pomoci pacientům primárně od bolestí či různých nepříjemných psychických stavů, po chirurgické zákroky, to všechno vedlo k objevu mnoha chemických látek, které ale často vedly k jejich zneužívání, lékaři nevyjímaje.

Když si novinář Maurice de Fleury dopisoval s Guy de Maupassantem a obdivoval se tomu, jak dovedl v románu Petr a Jan vylíčit, jak se v lidské duši rodí žárlivost, na to mu Maupassant odpověděl: „V knize této, příteli, kterou shledáváte tak bystrou a kterou já též si vysoko cením, nenapsal jsem ni jediné řádky, aniž bych se byl éterem neopojil; nabýval jsem v opojení tom neobyčejné jasnosti a bystrosti ducha, avšak způsobilo mně i mnoho útrap!“ Dle Národních listů (tamtéž)

A vlivy omamných látek můžeme hledat i v dalších dílech. Temnota a děsivé obrazy, které známe z děl Edgara Allan Poea, mají také co do činění v jeho oblibě v opiu a alkoholu. Podle dobového tisku často tohoto slavného autora lidé nacházeli nadmíru „opojeného“, jak si jen tak leží v příkopě. Známé jsou rovněž excesy Charlese Baudelaireho, francouzského básníka, jenž proslul svou sbírkou Květy zla. Veřejně prohlašoval, že drogy podněcují jeho tvořivost. Vedle toho, že je zkoušel pro svou potěchu, dostával později také od lékaře opium na léčbu syfilidy. Název eseje O víně a hašiši zřejmě není potřeba dál rozvádět, o čem to asi bude. Obdobně v další eseji Umělé ráje popisuje své vlastní zkušenosti se těmito látkami v souvislosti s jejich vlivem na lidské vědomí a umění.

Slavný detektiv Sherlock Holmes z pera Sira Arthura Conana Doyla měl rovněž velkou slabost pro kokain. Využíval ho jako stimulant k rozšíření své bystré mysli. Vpichoval si ho nitrožilně. Podle všeho jeho tvůrce, Doyle, věděl, o čem píše, ale později se mu drogy zprotivily. Dalo by se říci, že nejspíš mezi prvním slavnými bojovníky proti jejich zneužívání se stal jeho Dr. Watson.

A postoupíme dál: Obecně známé dílo, Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, již svým obsahem napovídá, že ani tento román nemohl nejspíš vzniknout z čisté mysli. A nemýlíte se. Robert Louis Stevenson byl často nemocný a trpěl vážnými respiračními problémy, zejména tuberkulózou. K úlevě od bolesti mu lékaři předepisovali morfium. Autor prý pod vlivem morfia napsal první návrh této knihy jen během tří dnů.

Postupem doby vznikaly kritiky a omezení kvůli nadužívání drog v některých společenských kruzích, ale stejně tak vznikaly nové látky: ve 20. století bylo objeveno LSD a stalo se múzou pro Aldouse Huxleyho (o drogu si dokonce řekl své ženě i na své smrtelné posteli). K dalším autorům, kteří hledali inspiraci v drogách, patřili mj. William S. Burroughs. Nebo Jean Cocteau, který věřil, že opium má schopnost kultivovat svět.

Na druhou stranu, zatímco se tak nějak obecně předpokládá, že i Jack Kerouac měl slabost pro drogy, prý je to jen mýtus. Vzhledem k tomu, že jeho román Na cestě vznikl také v horečném zápalu během třech dnů, hovořilo se o jeho závislosti na benzedrinu. Kerouac se ale obhajoval, že žádná droga se k nakopnutí duševní síly nevyrovná, jako je káva. A to, že sepsal knihu za tak krátkou dobu, nevypovídá o tom, že ji v hlavě měl připravenou už velmi dlouho.

Zajímavé je, že když zabrousím do českých vod, naši spisovatelé, měli-li nějaké závislosti, inklinovali raději k alkoholu než k výše jmenovaným drogám. V dílech Karla Hynka Máchy se alkohol odrážel v popisech temných emocí a osamělosti. Jaroslav Hašek mnoho svých děl psal v hospodách, ale na rozdíl od Máchy mu opojná látka pomáhala pohlížet na svět z humorné perspektivy.

Faktem je, že si musíme uvědomit, že v 19. století, kde náš příběh začíná, byly mnohé dnes klasifikované drogy běžně dostupné v lékárnách či v jiných obchodech.

Oblíbené bylo například laudanum, což byla směs opia a alkoholu. Tato tinktura byla populární v uměleckých a intelektuálních kruzích, snadno dostupná ve většině evropských lékáren a pro mnohé autory její užívání pomáhalo k inspiraci nebo sloužilo jako únik před osobními problémy. To, že jsou drogy skutečně problém, se začalo zjišťovat pozvolna a dlouho trvalo, než vůbec došlo k nějakým regulacím. A to zase naopak vedlo k nárůstu černého trhu.

Navzdory okolnostem je pro mne stejně těžko připustitelné vše shrnout do slov: bylo to dobou. I dříve před enormním využíváním různých látek mohli přece spisovatelé psát krásná díla. Ano, byli (a stále tu jsou) rostliny, jež se dají využít ke změněnému stavu vědomí, ale o ně je nepatrné zrnko veškerého zájmu. Alkohol také dělá svoje. Jenže chemické látky, to už je prostě jiný stupeň zásahu do organismu, který zrychluje jeho devastaci. Možná kdyby tenkrát věděli, jak tohle experimentování může skončit…