Článek
Někdo je závistivý, či plný zášti, jako by tyto vlastnosti s sním žily, bujely a jen hledaly jakoukoliv příležitost, aby na něco nebo lépe na někoho plivly.
V dalších lidech se to probudí jen podle konkrétní situace. Nikdo nedokáže být vůči všemu imunní a záleží, jak dlouhou má zápalnou šňůru. Pořád lze být v pohodě a pak se něco zvrtne a člověka to nadzvihne.
A pak jsou ti, co vypadají, že ať děláš, co děláš, oni se prostě nenaštvou, nezávidí… Nebo to přinejmenším tak vypadá. Což nejednou naštve ty druhé, a tak o něm začnou šířit nějaká negativa.
V které škále se vidíte vy?
Respektive víte, jak pak takové osobní zhodnocení této škály vypadá? Člověk, který je obecně plný závisti a zášti začne štkát, že jeho se to v žádném případě netýká! Ten, kdo je ve střední linii, sem tam ho něco vzpruží, vlastně byl pořád v pohodě, dokud si například ti příšerní sousedé, kteří mu lezou na nervy, nekoupili novou chatu a teď se s ní pořád chlubí (v překladu: na schodech jsou viděni, jak berou tašky a míří do auta, aby na víkend vypadli z města), což mu hne žlučí, protože si chatu nemůže dovolit. Čili se jen dostal do situace, kdy chytla jeho roznětka a bum – bouchlo to. Tak takový člověk se teď nejspíš pousměje a řekne, no jo, stává se, jsem jen člověk, nikdo nejsme dokonalý. Prostě to přišlo, v danou chvíli cítí nespravedlnost, možná i nenávist… a až to poleví, je zas v pohodě. A třeba si ještě ironicky dodá: „Stejně o víkendu bude pršet.“
A pak je tu ještě jedna skupina, kam se snažím řadit já a pracuji na tom roky. Dcera mě občas i parafrázuje, říká: „Když ty máš pořád ty koutky nahoru! Nemůžeš přece na všem vidět jen to pozitivní!“ Tento postoj je o uvědomění, protože pokud právě spadáte nebo chcete patřit sem, víte, že to není přímá cesta. Osobně jste se už u sebe setkali se závistí a udělalo se vám ze sebe tak zle, že jste se proti tomu ohradili, že už nikdy více. Fakticky vám totiž ten pocit zkazil den a nepřineslo to nic pozitivního. Jediné, z čeho máte strach, abyste se do toho stavu opět nedostali. Ale může se stát, každý máme nějaké hranice.
Když se objeví nějaká rozporuplná situace, v níž je zřejmé, že by se mohly rozvíjet rozličné emoce a vy si nepřejete, aby nežádoucí vybujela na povrch a stala se dominantní, tak je dobré od té situace jaksi odstoupit… Jako by „sám ze sebe“. Podívat se na to „z venku“. Najít důvody jedné i druhé strany a obě se pokusit pochopit. To je pak taková úleva, když se to podaří. U sebe jste zvítězili. Ale ono to někdy zase nakrkne ty druhé, že (teď si sem hodím trochu ironie pro odlehčení) – oni ti pozitivní lidé někdy ty ostatní pěkně štvou, zejména když potřebují někoho do party, aby se společně o jiném utvrdili, jak je fakt hroznej a kde na to bere a je nafoukanej a co si o sobě myslí a tak podobně… Hned jsem si vybavila jednu větu své kolegyně z práce: „To je děsný! S tebou se člověk ani nemůže pořádně naštvat!“ (to poslední slovo bylo ostřejší, hoďte si tam ono obecně používané synonymum).
Ale někdy jde i o špatný překlad
Děje se to dnes a denně, když lidé vnímají nějaké zprávy, čtou články nebo i knihy… Autor zprávy předloží informaci, z níž si různé skupiny vyberou různé závěry. Někdy je to až fascinující, kam se až původní informace v myslích druhých posunula. Záleží na obsahu, na tónu, jak stejnou věc „čteme“, jak si ji „překládáme“, ale mnohdy ve výsledku hodně odráží informace o nás samotných.
Nejlepší je to ukazovat v příkladech
Tak si dáme hypotetickou situaci a různé předpokládané reakce. Stane se autonehoda. Za volantem seděla nějaká celebrita, jež srazila chodce, staršího důchodce, který vstoupil do vozovky mimo přechod, jelikož měl trochu upito, bylo to za zatáčkou a nebyl tudíž vidět. Naštěstí byl jen lehce zraněn. Přijede policie, záchranka, vše se standardně řeší. No, a teď přijdou články a reakce. Je vám jasné, jaké budou… Fanouškovská základna celebrity bude na sítích nadávat, co tam ten „dědek“ leze. Jiní si všimnou drahého auta a zdůrazní, že si dneska celebrity dělají, co chtějí, a doufají, že půjde do vězení. A tak dále. Tahle situace by se dala rozebírat donekonečna. Pohled z právního hlediska, z lidského, osobního … A nebo stačí říci, střetli se dva lidé; jeden měl smůlu, že je slavný a bude se to s ním proto vláčet po všech médiích, a druhý, že měl slabou chvilku, ale za zatáčkou nebylo nic vidět, jenže se to stalo a teď se z toho musí vykurýrovat. A závěrem je šťastný, že to bylo jen lehké zranění.
Ono často jde spíš o nepochopení situace… Ale dřív se v lidech vzpruží krev
Není čas vyslechnout a zjistit, proč k něčemu došlo! Není čas zamyslet se nad obsahem věci! Je mi jedno, jak to myslel, co se stalo, já jsem to pochopil takhle a tak to je! Já mám pravdu!
Diskuze na internetu – nejlepší líheň pro závist a zášť
Internet nevytváří závistivé lidi nebo lidi plné zášti, ale pokud už máme v sobě zasazené semínko, pěkně mu pomáhá vzklíčit. Není nad to si pod nějaký článek nebo příspěvek na sociální síti zanadávat, říci o autorovi něco ošklivého, takzvaně mu to plivnout do tváře, „aby bylo jasno! Neznáme se, ono se mi uleví a jemu to patří!“
První šok nastane, když se autor příspěvku na dotyčného obrátí. Pokud to autora rozlítí a začne s komentátorem komunikovat, pěkně to bobtná, roste, pak se oba nestačí divit, kde se ta zášť v nich vůbec bere. Vytočení na maximum a přitom jak závisláci nemohou tu diskuzi ukončit, protože je nutné tomu druhému ukázat, co je zač a kdo tady má právo na pravdu!
Nebo druhá varianta, autor se ozve a přistoupí k útočníkovi přátelsky. Naštvaný komentátor se „ulekne“ (i kdyby jen na vteřinu) a buď to přijme nebo mávne nad tím rukou, že „to nemá zapotřebí“ anebo to zkusí ještě jednou a napíše opět nějaký „hate“, aby jako bylo jasno!
Příběhy závisti
„Vyplenit“ závist a žít v pohodě je naprostá utopie. Člověk musí pracovat sám se sebou, ale nedá se to aplikovat na celou populaci. Stejná blbost jako jiné další utopie, které už historicky zkrachovaly, ale někdo se je občas snaží znovu probudit (třeba tím, aby vzkřísil ideu, tak onu beznadějnou utopii jen přejmenuje, však se někdo chytne). Ale je to věc každého z nás, jaký život chceme žít, jestli se chceme naštvávat (a jestli si toho vůbec jsme vědomi).
Lidé to řeší mezi sebou, na fórech, na sockách
Mrkla jsem po netu na běžné příklady. V jedné rodině si koupili nový automobil a v tu chvíli jim sousedi začali dělat naschvály, jako například házení odpadků na jejich pozemek nebo si stěžovali na hlučnost. Jinde získal někdo povýšení, což vedlo u kolegů v práci k závisti a k šíření pomluv. Pochopitelně onomu „šťastlivci“, co byl povýšen, se už v takovém prostředí nelíbilo. Na jiném fóru si někdo postavil nový dům, takovou radost z toho měl, kolik to stálo peněz a té práce! Ještě se zadlužil… Jenže akorát tak od toho okamžiku schytával od příbuzných jednu kritiku za druhou, za jakékoliv rozhodnutí, které udělal, protože oni by to samozřejmě udělali vždy lépe. A jinde vyrazili na lepší dovolenou, sdíleli fotky na facebooku a někdo to prostě neustál, což bylo patrné podle negativních komentářů.
Víte, nechci nikomu radit, ale… (To jsou takové ty věty na „zabití“, že). Nicméně, jak již bylo řečeno výše: ono je to věc každého z nás. Já spíš všem budu přát, aby v jejich okolí nevznikaly impulsy, které v člověku probouzí to špatné, protože s tím se pak těžko zachází.
Jako ano, jsou věci, které je nutné řešit a ne se na ně jen „připitoměle“ usmívat, jako že jsem v pohodě. Najít pak lidi, kteří jsou vstřícní diskuzi bez útoku je v některých situacích komplikované, viz třeba politika. Tam prostě ne a ne a ne, protože kdo je z jiné strany, tak prostě už z principu nemá pravdu. Jinde je to snazší – například když se sejde tým z práce na tzv. „brainstormingu“, aby se společně posunuli v řešení nějakého problému.
No, ani tento článek svět nezmění (reakce na typické komentáře: „No, zase článek o ničem, tak nechápu zas tu hysterii“ 😀), jen je spíš článkem k zamyšlení, jací jsme, jací jsou ti kolem nás, jaké reakce očekáváme a jak se sami umíme nebo neumíme v nějaké situaci zachovat…
Hezký den, s úsměvem.
