Článek
Je to zcela odlišný příběh oproti její prvotině: Cesta do blikajícího pekla (Pointa), jež byla založena na vlastní zkušenosti a stala se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech. Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran - psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“.
Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů
Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou.
V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů.
Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu.
Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek!
Autorka nám servíruje, co si sama zamane
Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl.
Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastala. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi.
Jako by za to mohl právě ten dům…
Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí.
Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku.
Kniha Tajemství domu v L. mě velmi překvapila
V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak než vlastním odchodem.
Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze.
