Petr Horáček: roste tu generace dětí, pro něž AI bude něco normálního

Autorem ilustrací je český výtvarník Petr Horáček, toho času žijící ve Velké Británii, jenž za svou předchozí práci již obdržel řadu ocenění.

Protože vím, že Petr Horáček je velmi inspirativní a příjemný člověk a já sama jsem si již z dřívějších rozhovorů poznamenala několik jeho zajímavých vět, požádala jsem ho při této příležitosti, zdali by mohl poskytnout také odpovědi na mé otázky.

V tomto příspěvku se tedy dozvíte, jak se Petr Horáček dostal k malířství a k tvorbě vlastních knih, něco o Hvězdné velrybě, o tom, jak se při práci jiné knížky nechal inspirovat obrázky své dcery. A také se zaměříme na současné palčivé téma: potenciální hrozby související s rozvojem umělé inteligence.

MB: Jako dítě jste hodně maloval, napodoboval Ladovy obrázky a kreslil ve třídě komiksy. Napadlo vás tehdy jako malého chlapce, že byste se v budoucnu stal ilustrátorem knížek, či se živil tvorbou komiksů?

Petr Horáček: Jako malý kluk jsem neměl žádné ambice stát se ilustrátorem knížek, ani komiksů. Bavilo mě jen kreslit. Ony v té době ani žádné grafické novely nebo komiksy moc nebyly. Vycházel samozřejmě časopis Čtyřlístek a taky Ohníček… Ale teprve až se ke mně dostal francouzský časopis Pif, tak ten mě inspiroval ke kreslení komiksů pro spolužáky. Když jsem se později dozvěděl, že existuje střední škola, kde se jenom kreslí, chtěl jsem se tam samozřejmě dostat. Což se povedlo, ale byl jsem tam hodně podprůměrný student. Do té doby jsem byl uměním nepolíben, nic jsem o tom nevěděl. Nebyl jsem ale jediný. Zato tam bylo pár studentů, kteří již přišli z uměleckých rodin, a od těch jsem se snažil pochytit co nejvíc. Na střední škole jsem začal dělat figuru, to mě bavilo, protože jinak jsme tam dělali převážně plakáty a užitou grafiku. V té době jsem začal vlastně i víc malovat venku a možná ve třetím ročníku, ano, až takhle pozdě, jsem se rozhodl že bych chtěl studovat malířství nebo že bych se k tomu chtěl víc věnovat.

MB: V jednom z rozhovorů jste uvedl, že být ilustrátorem je docela osamělá práce. Takže, když pracujete, potřebujete ticho, nebo si pouštíte hudbu, vyhledáváte nějaké jiné „rušení“, které by vás vytrhlo ze samoty? Odcházíte od rozdělané práce, abyste se nadýchal „běžného života“, a pak se vracíte zpátky? Jak pracuje Petr Horáček?

Petr Horáček: Já mám ticho rád, ale protože píšu a ilustruji, tak je to vlastně kombinace všeho. Když vymýšlím příběh, poslední dobou u toho chodím. Jdu se projít do přírody. Kousek od místa, kde bydlím, je řeka a já se vydávám pořád na tu stejnou trasu a při tom si vytvářím v hlavě příběh. Když píšu, potřebuju klid. A později, jakmile přepisuji texty, pouštím si k tomu potichu vážnou muziku, kterou nakonec stejně většinou vypnu. U malování je to jiné. Když ilustruji knížky, už vím, co dělám, proto během práce poslouchám audioknížky nebo rozhovory. A když vytvářím podklady pod ilustrace, potřebuju pro změnu něco energického. To si pustím hlasitou rockovou nebo elektronickou muziku. A to je pak pořádný vyrvál!

MB: Příroda je obvykle pro mnoho lidí nejlepší inspirací pro tvoření a pro nalezení vnitřního já, klidu duše. Jaké to je, když malujete venku v přírodě? Co se všechno může během toho stát?

Petr Horáček: Každý podzim jezdím do Čech na chalupu ke kamarádovi, vezmu si s sebou barvy nebo blok a prostě něco jen tak kreslím. Vždycky říkám, že vše, co vím o kresbě, jsem se naučil z kreslení aktů, a vše, co vím o barvách, jsem se naučil v přírodě. Baví mě ten proces malování, to, že se člověk dívá kolem sebe, že si uvědomuje barevné kombinace, jak se který odstín dá namíchat. To je, proč to dělám: Abych se z toho něco naučil. Dříve, ale to už je opravdu dávno, když jsem jezdil malovat ven, se mi jednou stalo, že byla taková zima, až mi akvarelové barvy na papíře mrzly. A to potom z toho vycházely moc hezký obrazy! Jak ta voda krystalizovala na akvarelovém papíru, bylo to moc skvělé. Jinak jen tak sedět v lese, nehýbat se a jenom si kreslit, při tom sledovat, jak se mění světlo, to se vždycky něco stane. Pokaždé přijde nějaké zvíře. Člověk ani nemusí nic dělat. Stačí si opravdu jen sednout do lesa, chvilku se nehýbat… A to se potom dějou věci!

MB: Zapsala jsem si do poznámek některé věty z vašeho staršího rozhovoru v rozhlase, s nimiž souzním. Jedna z nich je: „Je hodně důležité, aby si člověk cenil své práce. Musí si to protrpět, prožít, pak si tý práce jinak váží.“ Můžete čtenářům přiblížit, co to přesně pro Vás znamená?

Petr Horáček: Každý by měl být za svou práci zodpovědný. V umění je to stejné. Když děláte práci pro někoho, jakoby na zakázku, není to úplně dobrý, protože se snažíte nějakým způsobem uspokojit potřeby objednavatele. To do umění nepatří.

Je velmi důležité vážit si své práce. Někdy se mi stane, že přijde student, a jen tak na můj stůl hodí štos pokreslených papírů s takovým tím pocitem, že jich může nadělat spousty. Ale pokud člověk bude svou práci prezentovat jako hromadu počmáraných papírů, tak i lidé se na ty jeho věci budou dívat jen jako na počmárané papíry. Pokud chci, aby mě někdo bral vážně, je potřeba, abych já sám sebe bral vážně. Abych svou práci prezentoval jako něco, za čím si stojím, co jsem schopný si obhájit, co má určitou kvalitu. A pak i lidi se na mou práci budou dívat stejným způsobem. To si myslím, že je strašně důležité. Vždycky studentům říkám, že prezentace je nesmírně důležitá a musí se brát vážně.

MB: Když jsem se dívala na vaše osobní stránky a výčet, kolik knih jste ilustroval, zároveň k tomu mohu přičíst ony krajinomalby… je toho opravdu velmi mnoho. Ale v případě, že byste se měl na chvíli zastavit a zamyslet se, jsou mezi nimi takové, které jsou pro vás nějakým způsobem významnější? Mají pro vás nějakou specifickou hodnotu, která se k vám vrací?

Petr Horáček: Vždycky je těžké říct, která ze všech knížek, co jsem za léta udělal, je ta nejoblíbenější. Ano, často to bývá ta poslední, ale kdybych měl opravdu poctivě odpovědět, napadají mě vlastně tři knížky. Jedna se jmenuje Nový domek pro myšku. Často se mi totiž stává, že už mám nějakou knížku skoro hotovou, ale pak si to rozmyslím, hodím ji do koše a začnu znova. A u té Myšky to bylo přesně tak. Vlastně jsem tu knížku odnesl do nakladatelství, už byla připravená k tisku, jenže já jsem na ni musel pořád myslet, až jsem nakonec zavolal do nakladatelství a vše jsme zastavili. Musel jsem slíbit, že ji rychle předělám. A opravdu jsem na ní pracoval od rána do večera. Zabralo to několik týdnů. Obrázky se nějak zásadně neměnily, ale začal jsem u nich používat koláž. Byl to takový zlomový moment v mých knížkách. Od té doby už používám více materiálů jako akryly, vodovky, voskovky, olejový pastel, prostě vše, co mi přijde pod ruku. Snažím se nechat tím materiálem inspirovat. Takže si dovolím říci, že moje knížky jsou pokaždé jiné.

Druhá nejoblíbenější knížka je Slon. To je knížka, kterou mám rád, protože pracuje v několika rovinách. Je vlastně o imaginárním příteli. Zároveň jsem si uvědomoval, že mladší čtenáři si budou myslet že slon je skutečný. A trošku starší děti si budou zase myslet, že to byl třeba jen sen. To se mi na té knížce líbí. Do ní jsem použil kresby své dcery. Ne přímo hotové kresby, ale inspiroval jsem se jejími vlastními. Jsou tam tygři, kteří nevypadají realisticky, mají nakreslené pruhy přes obličej. Přesně, jak to dělala moje dcera. Ta knížka sama o sobě je o imaginárním kamarádovi, kterého měla moje starší dcera, když byla malá. Ona měla imaginární kamarádku lišku, která s námi bydlela.

Ta třetí knížka, ke který mám bližší vztah, je o modrém tučňákovi. Tu knížku jsem psal, když mi umřel můj nejlepší kamarád. Knížka měla několik verzí. První byla možná až příliš smutná. Nakonec to trvalo dost dlouho a já měl těch verzí asi šestnáct. Opravdu to zabralo moc času, než se knížka dostala do podoby, v jaké pak nakonec byla vydaná.

MB: Zkusím teď otevřít trochu obecnější, ale aktuální téma mezi autory. Co si myslíte o umělé inteligenci: Jsou oprávněné obavy umělců, že jim vezme práci? Měla by se stanovit nějaká regulace? Domníváte se, že práce vytvořená člověkem bude přesto dále vyhledávaná a ceněná?

Petr Horáček: Osobně toho o umělé inteligenci moc nevím, ani ji nepoužívám. Nicméně dovedu si představit, že umělá inteligence bude vždycky levnější než zaplatit umělce. A tím pádem spousta umělců přijde o práci. Lidé by si snad vždycky měli najít cestu ke kvalitním věcem, ale ono to asi tak jednoduché nebude, protože například knížka, která bude vytvořená pomocí umělé inteligence, bude vždy levnější. A tím pádem přinese některým lidem větší zisky. Je tedy dost možné, že takové umění zaplní regály a nezbyde místo na kvalitní díla. Nebezpečí je také v tom, že tu vyroste generace řekněme dětí, kteří budou umělou inteligenci považovat za něco normálního a vlastně to ovlivní i jejich vkus. To si myslím, že je velké nebezpečí.

Stálo by za to, aby každá knížka, vytvořená za pomoci umělé inteligence, byla viditelně označená.

Nedávno jsem poslouchal rozhovor s jedním redaktorem z většího českého nakladatelství, který naprosto otevřeně řekl, že umělou inteligenci používají vlastně trošku všude; například pro tvorbu anotace ke knihám. Nechápu proč? Vždyť anotace je jen pár vět na přebalu knížky. Neumím si představit, že redaktor, který knížku přeloží nebo si ji přečte, by nebyl schopen napsat sám několik vět a raději místo toho použije umělou inteligenci. To mi přijde docela strašidelný.

MB: V souvislosti s novou čerstvě pokřtěnou knížkou můžete mi povyprávět „příběh“, jak vznikala Hvězdná velryba?

Petr Horáček: Hvězdná velryba, to byla neuvěřitelně zajímavá spolupráce s Nicolou Davies. Nicola Davies je původem zooložka a píše také básničky a knížky pro děti o přírodě a o zvířatech. Je to velmi inspirativní a zajímavý člověk, plný energie. Před lety jsem pro ni ilustroval knížku, Zvířat plná kniha, vydal ji také Albatros a přeložil Robin Král. Ale zpátky k Velrybě: Já vždycky s sebou vozím malé skicáky formátu A6 a do těch skicáků si kreslím vše, co mě napadne. Může to být kus snu, něco, co vidím na ulici, co slyším v rádiu a podobně. Ale nepíšu, o čem ty kresby jsou. Nicole se ty obrázky líbily a požádala mě, jestli bych jí je neposlal v PDF. A pak k nim napsala básně.

Když to viděla naše paní redaktorka, nadchlo jí to, a tím jsme se vlastně oficiálně pustili do vytváření knížky. Mně se moc líbí, jak Nicola píše. O to zajímavější bylo, že ona vlastně svým způsobem vysvětlovala, co si myslí, že mám v hlavě. Já pak následně tu její verzi znovu ilustroval, takže vše se dostalo do takové smyčky. Byla to velmi zajímavá práce. Navíc jsem v knížce nepotřeboval udržet nějakou kontinuitu v ilustracích. Každá stránka je jiná. Znovu jsem použil různé materiály a dal si s tím hodně práce. Když knížka vyšla, měl jsem velkou radost a myslel jsem si, že tímto to pro mě už skončilo, Vůbec jsem netušil, že za rok tu radost budu prožívat znovu. Stalo se totiž, že jsem dal na Instagram jeden z obrázků z knížky, jmenovalo se to tukan na náměstí. A během chvilky mi odepsal Robin Král. Poslal mi velmi krásný překlad básničky, co byla u obrázku. A pak nakonec Robin přeložil celou knížku, díky čemuž mohla vyjít i v češtině. Robinovy věci jsou velmi pěkné. Myslím, že knížku zase pozdvihl o něco výš, někam jinam, protože to je to, co jeho překlady umí.

MB: Na závěr prosím ještě otázku: protože se Vaše knížky obracejí na nejmenší čtenáře, měl byste prosím pro ně nějaký vzkaz?

Petr Horáček: Chtěl bych snad jen vyjádřit nadšení z toho, že čtou a že se jim obrázkové knížky líbí. A pokud se jim líbí některá z mých knížek, mám z toho opravdu o to větší radost. Protože vím, že knížky si nekupují děti, ale dospělí, tak bych chtěl jenom připomenout, že obrázková knížka vychovává děti nejen k lásce k literatuře, ale taky k výtvarnému umění. A stojí zato si dát práci při jejím výběru. Neměli bychom soudit knihu podle obalu, ale opravdu si tu knížku přečíst, abychom věděli, co těm dětem dáváme.

Děkuji za rozhovor

Petr Horáček (zde jeho web), český výtvarník a autor dětské literatury žije a tvoří ve Velké Británii. Dosud vydal celou řadu titulů, ilustroval několik dětských knih jiných spisovatelů (např. Nicoly Davies, Joyce Dunbara). Jeho díla získala ocenění doma, ve Spojených státech, Velké Británii a v Holandsku. V Čechách vyšlo již více než dvacet jeho samostatných knih, např. Nový domek pro myšku, Husa Líza, Modrý tučňák, Nejkrásnější místo na světě, Jak myška snědla měsíc, Slon, Kamarád pro medvěda a další.