Článek
Každý bychom určitě dali dohromady seznam lidí, o nichž - jak se říká - si „myslíme své“. Často emotivní popis toho, co ten druhý zase neadekvátního provedl, je doplňováno kroucením hlavy, zvedáním obočí a dalšími posunky. V našem zorném úhlu pohledu se tak díky svému chování dostává na nižší příčku, stává se někým, koho vnímáme jako někoho opakem nás samých. Protože my přece takoví nikdy ani být nemůžeme! Sami bychom se měli přece znát nejlépe. Copak ti druzí to tak nemají?
Každý člověk si ze své podstaty připadá spíš jako klaďas
Vždycky je bystřejší, důvtipnější a šikovnější, ale také spravedlivější než ten, o němž doma večer nebo v hospodě u stolu vypráví historky, které zrovna neoplývají chválou. Nikdo totiž ráno nestojíme před zrcadlem, abychom si říkali: „Ty hovado, cos to zase včera vyváděl, když jsi řval z okna na parkoviště?! Tak holt ta ženská neumí zaparkovat do řady napoprvé. Ani na podruhé. Tak si to prostě ladí dobrých patnáct minut! Ale proč, ty hovado, na ni řveš taková slova, že i kolemjdoucí dospělí musí dětem zacpávat uši?!“
Když má člověk o sobě vyjmenovat vlastnosti, v případě že netrpí komplexem méněcennosti či viny, začne v obdobných intencích: „Jsem přátelský, sympatický, normální fajn člověk do nepohody …“ Může přidat další zřejmé vlastnosti jako smysl pro humor, že je dobrým rodičem, dobrou kuchařkou, vynikajícím řidičem a tak dále.
Ale jistě se nestane, že by podle toho, jak to kolem něho rezonuje, sám sebe klasifikoval: „Jo jo, já jsem ta kráva z pátého patra, kterou všichni nesnáší.“ Nebo: „Já jsem ten blb z šestého, jemuž sousedi nemohou přijít na dobré jméno.“ A podobně.
Všichni vědí, co je zač
Nechme stranou ty vyhrocené situace jeden na jednoho, kdy si někdo o tom druhém myslí svoje, ale v jádru jsou to pohodoví lidi. Jen zkrátka došlo k nedorozumění nebo k individuálním nesympatiím, které se s každým dalším i letmým setkáním násobí (zejména pokud jeden z nich ujede před nosem tomu druhému výtahem, sic oba vědí, že by stejně spolu nechtěli být v jedné kabince.)
Jde mi primárně o lidi, kteří jsou – jak se dříve říkalo – v kolektivu neoblíbení. Co se takovému člověku honí hlavou? „Celý svět se proti mně spiknul!“ – „Nesnáší mě, ale to je fuk, já je taky nesnáším!“ – „V našem baráku stejně bydlí jen samí kreténi, to se pak nemůžu ani divit!“
Jo, právě ta poslední věta mi připomněla jednu historku. Tak ji přihodím k dobru. Chodila jsem tehdy na vysokou, sháněli jsme s přítelem podnájem a nabídla se jedna možnost na pražském sídlišti. Paní nám nezapomněla hned mezi prvními větami sdělit: „S nikým se tu nebavte, protože v tomhle baráku bydlí jen samí kreténi.“
Krabicová vína, slivovice a štěkající exmanžel
Pokud řekneme o všech ostatních, že s nimi není něco v pořádku, nebude nakonec chyba někde jinde? Paní pronajímatelka mi však nepřišla nějak exemplárně konfliktní. Možná proto, že jsem nebyla členem její rodiny, ani sousedkou, ale spíš vedlejším zdrojem příjmů, u nichž pochybuji, že je zdaňovala. Holdovala více alkoholu, respektive měla na kuchyňské lince seřazených tolik krabicových vín, jako by to byl regál v supermarketu. A byla dlouhodobě nezaměstnaná.
Po čase, kdy jsem v pronajatém úzkém pokoji psala seminární práci či se učila na zkoušky, jsem zaznamenala, že ona mezitím usilovně čerpala ze svých zásob. Jednoho dne do bytu vstoupil muž, který mi byl záhy představen jako její exmanžel. Přidali k vínku slivovičku a vesele společně bumbali a klábosili celé hodiny v malé panelákové kuchyni. Jedna z věcí, která mi s kapkou ironie padla v tu chvíli na mysl, byla, jak je obdivuhodné, že někteří lidé dokážou udržovat dobré vztahy i po rozvodu.
Oba si tedy luxusně notovali. A vzhledem ke své rozdílnosti mi zprvu ani nepřišlo, že by někdy v minulosti mohli být svázáni svazkem manželským. On asi metr devadesát, dobře oblečený a stavěný, žádný pivní mozol, upravený, a ona sice také vysoká něco k metru osmdesát, ale zato korpulentní, ve vytahaném svetru, s mastnými vlasy, neupravená. Ale smáli se, evidentně si rozuměli, nějaká ta jiskra tam ještě pořád byla.
Při psaní seminárky mi jejich bujará atmosféra ani nevadila, dokud mě znenadání nevyrušil onen opilý exmanžel, neboť se po bytě začal pohybovat po čtyřech, štěkal, dokonce v mém pokoji předstíral něco jako zdvižení zadní tlapky a pak se po čtyřech vrátil k paní domácí do kuchyně.
Se zapadajícím slunkem měli oba najednou naspěch, protože se vracel současný manžel. Drobounký mužíček s vyšším hláskem, který na chodbě u botníku prohodil s chvějící se falešnou odvahou: „Že tu zase byl?!“ Načež ona se silnou gestikulací na něho zařvala: „Drž hubu! A co jsem jako měla dělat?“ Nestačila jsem se divit.
Abych řekla pravdu, tahle rodinka mi přišla spíš vhodná do levného sitcomu. Připadali mi tragikomičtí, než abych musela směrem k nim plýtvat slovy, jaká oni používali obecně ke všem sousedům v baráku. Nikoho konkrétně nejmenovali. Oni totiž všichni sousedé byli podle nich prostě nejhorší lidé na zemi, kteří jako na potvoru zrovna bydleli ve stejném paneláku.
Je otázka, co jim pošramotilo vzájemné sousedské vztahy. Možná před rozvodem byly některé situace pro okolní zábavné, či velmi vypečené. Důvodem k rozchodu byla prý exmanželova častá nevěra. A paní byla přesně ta nátura, jež při výměně argumentů dokázala být velmi hlučná; sem tam i přilítla nějaká ta facka.
Tak oni se najdou různí lidé kdekoliv
Určitě si vybavíte ze svého okolí někoho, o němž jste bezpochyby přesvědčeni, že je to děsný, třeba až nepříjemný člověk. Potvrdila vám to bezesporu vlastní zkušenost. A vůbec – ostatní to taky říkají! Vyjít po dobrém se s ním nedá, ani žít se s ním nedá…
Může to být někdo známý, šéf, člen rodiny… Baba, co jde jako naschvál zalévat kytky na balkoně právě v okamžiku, kdy vy o patro níž na svém zrovna větráte peřiny. Nebo soused, který vždy, když seběhnete dolů, otvírá dveře svého bytu, aby každého prošpikoval pohledem, jako by byl zloděj než ten, kdo ve stejném baráku bydlí desítky let. A navíc, než se za vámi zavřou dveře, slyšíte jak si sám se sebou povídá, argumentuje vlastně směrem k vaší osobě nelichotivými poznámkami.
Málokdy má člověk příležitost vyslechnout pohled na stejnou věci z jedné i druhé strany. Vztek přidělává na ty druhé hanlivé nálepky, takže když stojí naproti sobě, oba jsou přesvědčeni, že se právě dívají na tu krávu či na toho vola.
Pochopitelně se může stát, že se přihodí něco drobného, člověka to podráždí, pleskne si do čela, vyjádří se směrem k oné osobě jistým způsobem, a tím to vyhodí z hlavy. Někdy se tím pěkně uvolní plíce. Na jiného se to naopak nabalí, aby při první příležitosti v řetězové reakci to schytal někdo další. Ale vztek musí ven.
Jenže pak je tu sorta lidí, kteří se nacházejí ve vaší blízkosti a permanentně vám ničí život. Nevyhnete se kontaktu. Může to být někdo blízký příbuzný nebo kolega na pracovišti. O to horší, pokud je v nadřazené roli (rodič, prarodič, učitel, šéf…). Z některého utrpení nemůžete nejspíš uniknout, ani kdybyste chtěli. Znamenalo by to třeba přetržení pokrevních svazků. Jindy to vypadá, jako by stačilo tak "málo": změnit práci. jenže ony to třeba okolní poměry ani moc neumožňují. Pro některé lidi vzít riziko odchodu ze zaměstnání může znamenat si finančně značně pohoršit. A tak to peklo snášejí dál.
Jak řešit takovou situaci?
Tito ničitelé psychické pohody to ve svých vlastních očích s vámi přece myslí dobře! A nevymluvíte jim to; pro rozdílný názor mají v mozkovně většinou permanentně zavřeno. Paleta výčitek nebo vyslovených křivd slouží přece právě k tomu, abyste si uvědomili, co děláte špatně a zjednali nápravu. To, že na vás křičí, je také proto, že jinak evidentně nejste schopni vnímat a pochopit závažnost situace. To, že s druhými o vás nemluví dobře, je odrazem jejich osobní zkušenosti s vámi, a tak to nevnímají vůbec jako pomluvu, ale sdělování evidentních skutečností.
Lidé, co musí snášet tohle příkoří, bývají frustrovaní, v noci se jim špatně usíná. Budí se mezi druhou a třetí… Což je typické, pokud je mysl přetížena myšlenkami z proběhlého dne a ze strachu, co bude následovat.
A jak se cítí ti, kteří způsobují toto příkoří?
Řekla bych, že primárně necítí žádnou vinu. Své jednání považují za správné. Ale stejnou minci, pokud jim někdo oplatí, nevezmou. Pochopitelně ji ze svého úhlu pohledu považují za nespravedlnost. Jsou zvyklí chodit v kramflecích těch, kdo vždycky vědí, co je pravda, a umí to podat, a tak dokážou být o to agresivnější.
Jedna známá mi kdysi řekla, že ono permanentní příkoří nehodlá trpět. Její kamarádka jí poradila, aby jednala a řekla nahlas, co si o takovém chování myslí. Výsledek? Ano, tomu druhému se v hlavě nerozsvítilo, že to přehání. Spustila se taková kanonáda, že ta známá se ve výsledku z toho zhroutila. Nebudu zabředávat do detailů, jen si říkám, existuje vůbec nějaký způsob, jak by se těm, kteří ztrpčují život druhým, v hlavě nakonec rozbřesklo? Nebo jsou v nabídce jedině možnosti před nimi prchat, vyhýbat se jim, či před ně postavit ještě silnějšího ztrpčovatele, aby si to také užili?
Ano, nějaké obranné mechanismy existují. V některých firmách mají schránky důvěry nebo možnost posílat anonymní e-maily, ale v menších kolektivech je vždy jasné „odkud vítr fouká“. A v rodinných kruzích, tam ani netuším, jaké by bylo možné řešení. Nějak si to nedovedu reálně představit, co by pomohlo. Najít prostředníka? Odborníka? A nebude to mít ve výsledku spíš horší efekt?
Když slyším vyprávění některých přátel a známých, často o tom přemýšlím, jak mnohdy některá jednání jsou zbytečná a unáhlená, ale stejně tak, jak se někdy sevře ona smyčka kolem krku v každodenním cyklu pekla, aniž by ale jedna strana tušila, co reálně způsobuje, a druhá neví, jak z toho ven. Postupné pomalé nabalování a ukolébávání se slovy: tak přece to nebude donekonečna, jednou jí/ho to přejde, evidentně dává tomu druhému potvrzení ospravedlňování svého chování. Na první pohled pak rozchod manželů v nefunkčním vztahu vypadá jednodušší než řešení konfliktů právě v rámci pokrevní rodiny (například rodič - dospělé dítě).
Pokud se tedy stává z manželského svazku nesnesitelné peklo, je zřejmé, že než spíš se pokoušet o nastolení zpětného slepeného ráje, je lepší rozchod. Co ale v pokrevních svazcích? Pokud z onoho rozbitého svazku vzešly děti, které se zmítají mezi nesouladnými názory na svět a výchovu rozvedených rodičů? Co s dospělým dítětem, které vzešlo z běžné rodiny, ale minimálně jeden z rodičů není ochoten akceptovat, že jeho dítě si žije svůj život podle svých pravidel, a tak ho zásobuje nátlaky výčitek a výtek jeho provedených chyb?
Člověk má obvykle pocit, že je ve svých rozhodnutích a jednáních vždy úměrně soudný dané situaci. Ne ale každý je dostatečně „moudrý“, aby pochopil, kdy je lepší nezasahovat. A ideálně se snažit porozumět a akceptovat, že ti druzí mají svůj prostor a není potřeba do toho druhého nějak nepřátelsky usměrňovat podle svých pravidel. Historie mnohokrát prokázala, že některá vlastní pravidla jednoho nejsou normou pro štěstí a úspěšný život pro druhého.
