Článek
***
Abych se hned na začátku přiznala, nejsem vůbec nadšeným zastáncem oněch populárních aktivit, které mají sloužit k utužení vztahů s kolegy i mimo pracovní dobu a kancelář. Víme, o čem je řeč: teambuilding.
No ale rok s rokem se sešel a přišla řeč na to, že bychom si tu skvělou akci mohli zopakovat. Stála jsem v kroužku s ostatními, kteří směle přikyvovali. A já byla připravena říci své jasné asertivní: „Ne.“
Co by se na tom mohlo pokazit, že.
Mno, takže pak tedy vůbec nechápu, jak se přihodilo, že mé připravené rezolutní odmítnutí s naprosto neodbouratelnou výmluvou se mými ústy ventilovalo jako potvrzení účasti.
Evidentně se mi zavirovala mozkovna: Z jejich entuziasmu se mi zatemnila inteligence. Jinak nechápu… Jenže
Já se vždycky po všech podobných společenských akcích cítím příšerně „přesocializovaná“. Dřív jsem to tak neměla. Ale to už je tak hodně dávno, že bych to ani raději nevytahovala… Mohu být alespoň vděčná za to, že se naše teambuildingy vždy konají v pátek. Tak mívám před sebou k dobru alespoň dva dny, jež mi umožní se z toho všeho vyléčit.
Cítím se dobitá a zabitá i za předpokladu, že končíme v deset večer a po celou dobu piju pouze vodu! (Není totiž nad to si vylosovat nejkratší párátko takzvaného dobrovolného řidiče.)
Ale co, musím to brát s nadhledem
Člověk si ani nesmí připouštět, že se zase setká se svými kolegy, které přece beztak vidí každý den v práci. A naposledy ještě hodinu před odjezdem na akci. To se stíhám akorát osprchovat a oživit ranní make up k absolutní dokonalosti. Když už nic, musím být kočka, co si tam uloví něco dobrého na grilu.
Faktem ale zůstává, že zásadní průšvih teambuildingu je, že podle nepsaných, ale obecně závazných pravidel nejde primárně jen o společenskou zábavu – abyste si normálně pokecali a v příjemné lehce škodolibé atmosféře zdrbli ty, kteří neměli odvahu dorazit - ale hlavně se předpokládá účast na všech sportovních klání u co nejabsurdnějších soutěžních aktivit.
Tak proč jsem se proboha vůbec snažila vyfiknout, když stejně za chvíli ze mě poteče jako z …
V tu chvíli vám přes záda přejede žiletkový mráz trpkých vzpomínek. Se zaťatými zuby, až to skřípe, si vybavíte podobné sportovní a branné dny ze základní školy. Jak jste si, vy bláhoví, naivně mysleli, že už to nikdy nebudete muset absolvovat! Jenže on se vždycky objeví nějaký dravý stmelovatel kolektivu, aby vám ve vašich čtyřiceti plus znovu bodře zavelel: „Šup do pytle a skákej! A ne že se přerazíš!“
„Ale já mám lodičky…“
„Na co sebou bereš lodičky na teambuilding! Tak je sundej a skákej jen v silonkách. Bílému týmu k vítězství chybí jen dva body. Žlutý musíme bezpodmínečně porazit!“
Za cílovkou se zboříte na zem, plivete trávu, mezi zuby vám skřípe zemina a už se ženete do další disciplíny. Rychle - běží vám čas (!) - musíte co nejsofistikovanějším způsobem obalit syrové vejce do firemních letáků, aby se následně při hodu do dálky nerozbilo. Vejce bez úhony znamenají další body pro tým.
Majitel chaty a pozemku, který k této akci pronajal své prostory, naštěstí nemusel být svědkem atletických neúspěchů některých účastníků, jimž se vejce při pádu rozbilo. Ale ani ne tak o dlažbu jako o fasádu.
Zatracený pytel. Zatracené vejce…
Ze silonek mi už čouhaly palce… Hledala jsem lodičky. Kamsi odpluly… Nalezeny byly až později. Jedna na lampě. Sundala jsem ji koštětem. I s masivním pokoutníkem domácím. Pokud víte, jak vypadá, chápete, jak mi v tu chvíli (hystericky) bylo. Ale k udržení zbytků své důstojnosti jsem nakonec spolkla kvikot za stisknutými rty a poodskočila stranou od té velké havěti, která stejně tak po seskoku z lampy neměla v plánu na mém rameni setrvávat déle, než bylo nutné. Pro ni. A opakovala jsem si mantru: Jsem klidná… Jsem hladina… Jsem… Druhá lodička byla na klice dveří od pánských toalet. Hbitě jsem po ní chňapla, jako by snad pomalejší reakce měla mít za následek, že lodička uskočí stranou. Neuskočila, nýbrž stáhla kliku dolů… I když ve skutečnosti to nebyla její vina. Ale důsledek mé neobratnosti… Dalo se to čekat… Jsem klidná… Jsem letní vánek, lotosový květ a tak dále…
Domek to byl pěkný. Takový zachovalý
Na zdi přitlučené rákosí, foto Václava Neckáře z dob, kdy se snažil rozesmát Šíleně smutnou princeznu, stejně jako zarámovaný obrázek mladičkého Karla Gotta. Naprosto stejný plakát z Mladého světa měla mamka přilepený kousky izolepy ve vnitřku šatní skříně hned vedle Bartošky.
Na oknech visely kanafasové závěsy s propálenými dírkami od cigaret a na stolech ležely ubrusy přichycené kovovými sponami… (Na základce jsme měli tytéž - vždy mě bavilo je posouvat jinam, ale kuchařky je stejně do druhého dne vrátily zpátky.) Záchod se splachoval na provázek, v půlce přetržený! Klasika! Toaletní papír zajišťoval efektivní peeling. Dostávala mě retro dlažba, stejně jako vysoké vázy se suchým orobincem. Ten samý jsme také měli kdysi doma v obýváku a jako děti jsme si myslely, že nám domů rodiče přinesli opravdový doutník. A pochopitelně nám vrtalo hlavou, kde ho zapálit. Jo, to byly časy…
Tak si tak pěkně povídáme a vzpomínáme ovlivněny tím retro prostředím…
Nakonec byla všechna vejce rozbita. I ta, která po soutěži, jež vyhráli nakonec žlutí, vyšla bez úhony. Ale co s nimi dál … Po „utuženém klání“, pár pivech a panácích, že? Až se jeden kolega z generace Z, vedle něhož vypadáme my, jimž začíná rok narození číslem 19, jako z doby kamenné, usmál a zaperlil: „No, není to hezké si takhle zavzpomínat … na dobu…, kterou jsem nezažil?“
Než jsem je všechny rozvezla, byla 23. hodina. Unaveně jsem vyzula boty a zapadla do sprchy. Dvacet minut mi trvalo, než jsem smyla nějaké nechutné slepence, místy trčící z hlavy jako bodná zbraň. Už jsem z toho šílela. Nejradši bych se v tu chvíli ostříhala, nebo lépe: sundala hlavu z krku a vyměnila za přijatelnější kousek.
Napěněná - jednak mé já, ale stejně tak šampon na hlavě - jsem si nadávala, proč se vůbec vždycky na takovou akci pečlivě připravuju, udělám si skvělý účes a make up, když stejně domů nakonec dorazím jako stará flund**… ehm, jako již v značně neatraktivním stavu.
Ve chvíli, kdy jsem pak z kraje vany posbírala drobné kousky skořápek, došlo mi, odkud pochází ono kvalitní tužidlo. Jen jsem neměla potuchy, která dobrá duše mi to způsobila, stejně tak jak to, že jsem si ničeho nevšimla. Zrovna já, ta, jež byla jedna z mála střízlivá.
A znovu jsem se zapřísahala, že příští rok už nikam nepojedu. Takový skvělý nápad se musí včas utnout.
***
Vymyšlený příběh na větu: To byl zase skvělý nápad, který jsem nestihla odmítnout.
NABÍDNETE JINOU VĚTU PRO DALŠÍ PŘÍBĚH?
A komu toho je málo, může si přečíst jiné „šílenosti“.
Obálka knížky Šílená babička s dovolením nakladatelství Cosmopolis
