Článek
Zaměřme se na některé vyvrhele z živočišné říše
I ve společenství jinak kompaktních sehraných skupin, jako jsou mravenci a včely, se sem tam stane, že ze svých řad radikálně vyrazí některé jedince, kteří jsou nemocní nebo neplní svou úlohu, jak je vyžadováno. Tito jedinci pak žijí izolovaně. Mají zákaz vstupu do mraveniště či úlu. Mezi mravenci ani včelami prostě pro nějaké demokratické rozmary není místo.
Jindy být vyvrhelem může být vysloveně zvláštní výsada či výhoda
Pokud zůstaneme ve zvířecím prostředí a nebudeme tu například žonglovat komiksovým Jokerem, tak uveďme jako příklad kukačky, obecně považované za takového antirodiče, přísněji ještě pak „antimatky“. Oproti klasickému principu u ostatních ptáků čítající dlouhé vysedávání, zahřívání, krmení a opečovávání i po vylétnutí z hnízda, si kukačky s takovým stereotypem rozhodně hlavu nelámou. A nepřipadá v úvahu ani žádné trauma za opuštění svých ještě nenarozených dětí, ani za zmařené životy potomků hostitelských ptáků, jež malá kukačka dle vrozeného vzorce vystrnadí čili ostřeji řečeno: zavraždí.
(Jen takové intermezzo: Je mi jasné, že všichni vyvrhelové výše popsaní si jistě zaslouží svého obhájce, neboť jejich činy jsou ve své podstatě přirozené. Asi by to byl skutečně „fičák“, kdyby to, na co zde upozorňuji, bylo mezi jejich druhy obecně platné. Kdyby všichni ptáci strkali svá vejce do cizích hnízd… Kdyby v mraveništi zavládla demokracie, anarchie…)
Nevinný vyvrhel?
No, a největší paradox je asi být vyvrhelem tehdy, kdy dotyčný, kdyby se dostal před jakýsi hypotetický soud, by vůbec nechápal, která bije. Kvůli čemu proboha vlastně získal takovou hanebnou nálepku?
Nebyl ani vyhozen ze společenství, protože neplnil rozkazy. Nevykonal ani žádný skutek, u něhož si byl od počátku vědom, že jeho následkem zemře jiný živočich, aniž by posloužil jako potrava. Prostě jen dělal svou práci, za kterou by měl být spíš pozitivně ohodnocen, nežli kritizován.
No a kdo že se stal „omylem“ vyvrhelem?
Začnu otázkou: Máte rádi kůrovce? Asi sotva. Takové … fuj…, že?
Tak u mě to bylo donedávna taky fuj. Z jednoho prostého důvodu: Prostě ti zlí kůrovci zaplavili naše krásné lesy na Šumavě, potažmo pak později i další lesy, a hanebně likvidovali naše krásné zdravé stromy.
Naše… (pche, jako by bez nás žádné lesy nebyly!… Přitom tu stály i před lidmi. Mno…)
Uběhlo pár let a ty slabé hlásky ekologů, přírodovědců, entomologů apod., ježto byly udupávány za projevy exemplárního šílenství, začínají nabývat na síle a jejich obhajoba kůrovce, zdá se – má smysl. Před krátkou dobou vyšla i o kůrovcích knížka (Jiří Hulcr, Kůrovci – Příběh největšího vyvrhele říše hmyzu, Kazda) s naprosto luxusní obálkou, jako byste se dívali na roztomilé „plyšáky“.
A ono už v úvodu Constantina Kinského začíná být jaksi zřejmé, že kůrovec nebude asi tak jednoduchý černobílý problém (zdali vůbec nějaký „problém“, kdyby tam nebylo ono „kdyby“)
Kdo si pamatuje, velmi dobře rozumí tomu, že důvodem, proč se záplava kůrovce od roku 2018 nezvládala, nebylo jenom sucho a zlí kůrovci. Vždyť jsme kůrovce měli pětkrát víc než v Bavorsku, kde jsou skoro stejné porosty jako u nás. Řekněme si pravdu: máslo na hlavě u nás nemají brouci. (…) Kůrovec není pachatel. Kůrovec je symptom. Symptom toho, nakolik je les zdravý a jak se o něj staráme. Mimochodem, kůrovec patří i do smíšených lesů. Kůrovec patří do každého zdravého lesa. Kůrovec je zdravý. Každý živý organismus má svého přirozeného predátora, protože cyklus „žeru – žerou mě“ je přirozený a příroda ho má vyladěný tak, aby se opakoval do nekonečna… dokud do toho nehodíme vidle my lidé. Dávejme tedy na maminku přírodu pozor, ať se na nás nerozzlobí a ať nám to nakonec nespočítá i s úroky.
Stejně tak v podobném naladění nedávno v show Lucie Výborné vystoupil ředitel NP Šumava Pavel Hubený, který v závěru mimo jiné řekl: „Chci, abychom měli pořád dost kůrovce, protože on je ten, co posouvá tu divočinu dál.“ Zajímavé, že?
Co je tedy na těch kůrovcích tak skvělého, že už nemyslíme pouze na jejich vyhubení?
Faktem je, že kůrovci skutečně patří do přirozeného lesa. To, že se stalo to, co se stalo, je v zásadě důsledkem dvou faktorů: změny klimatu a přeměna lesů na husté monokultury. Masivním hubením kůrovců se samotný problém nevyřeší: tak nějak a ne zrovna moc úspěšně likvidujeme už jen následky. Je potřeba začít myslet jinak.
Ony naše „komerční plantáže“ smrkových porostů, jež mají sloužit hlavně k těžbě dřeva na výrobu nábytku a papíru, mají k smyslu přirozeného lesa hodně daleko. Já bych to směle a drze nazvala něco jako švédský stůl právě pro takového lýkožrouta smrkového.
Nejsmutnější na těchto případech je, že to jsou ve skutečnosti příběhy o nás lidech a o důsledcích našeho nezodpovědného přístupu k přírodě, zemědělství a lesnictví. Naše vlády, firmy a instituce se skoro vždy věnují problémům až ve chvíli, kdy je už nelze ignorovat. Ale když problém přeroste do krize, ty samé instituce zpravidla prohlásí, že na řešení už je pozdě,“ uvádí Jiří Hulcr ve své knize, str. 92.
Na kůrovce, respektive přímo lýkožrouta smrkového jsem i já narazila na nedávné dovolené na Šumavě. Prťavec s pěkně lesklými krovkami. Když se jeho obrázek „správně“ podá, hned brouk vypadá o něco lépe.
A jde to ještě umocnit: Jiří Hulcr ve své publikaci dokáže o tomto škůdci dokonce mluvit s nadsázkou, humorem, lehkostí a přitom se stále pohybovat po odborné stránce.
V čem mohou být kůrovci užiteční?
Kůrovci slouží k přirozené selekci a obnově lesa tím, že napadají převážně oslabené a nemocné stromy. Tím umožňují růst mladším a zdravějším stromům a zvyšují genetickou diverzitu lesa. „Mrtvý“ strom neznamená samotný konec. Rozklad těchto napadených a odumřelých dřevin znovu přispívá k obohacení půdy živinami, které jsou následně dostupné pro další generace rostlin a stromů. Kůrovci a stejně tak jimi napadené stromy jsou dalším zdrojem potravy pro jiné organismy, jako je dravý hmyz, ptáci (datel, strakapoud), houby a další mikroorganismy. Takto se snadno podpoří biodiverzita v lesním ekosystému. A právě v přirozených ekosystémech mohou kůrovci hrát důležitou roli v udržování přirozené rovnováhy.
A jací jsou kůrovci?
Když vycházím z knížky Jiřího Hulcra, pak: Je jich několik tisíc druhů. Mohou vypadat jako myší bobek nebo jsou huňatí, chlupatí jako plyšáci, třpytiví, nespolečenští nebo naopak si udržující svůj „harém“ (někdy stávající maximálně na dvou partnerkách; před třetí sameček zavírá dveře), jsou umělci, vytvářející úžasné chodbičky. Jejich tělíčko je spíš jako vrták. Svou partnerku svádějí svým pšoukáním, neboli zaklesnuti v tunelu hlavou dovnitř, zadečkem ven vysílají feromony k přilákání samičky. Když dojde k vzájemným sympatiím, nastává fáze lechtání, neboli zásnubního tance…
Nemusíte je mít rádi, ale platí to asi o všem:
Co člověk nějak blíž nepozná, o tom je sic na první dobou snadné, ale většinou dost chybné soudit. V přírodě je to zařízeno tak, aby vše společně koexistovalo, plnilo funkci rovnováhy podporovanou principem přirozeného potravního řetězce. Když nastanou nějaké nestandardní situace (živelné pohromy, invaze nepůvodních druhů, nepřirozené lidské zásahy, klimatické změny apod.), celý fungující vzorec se hroutí a pak je jednoduché identifikovat onoho nepřítele, kdo „za všechno může“, navzdory tomu, že často zdroj problému může ležet někde jinde a my už pracujeme jen s viditelnými důsledky a přemnoženým již fakticky definovaným „pachatelem“.
Nevinná klíšťata?
V té samé show Lucie Výborné vystupoval i parazitolog Jan Perner, obhájce dalších vyvrhelů, klíšťat. A vlastně to, co řekl, sic ke klíšťatům, doplňuje podstatné k celému ekosystému. Z našeho pohledu může vypadat něco „nechutně“, „nebezpečně“, ale je to jen úhel pohledu. Pro takového parazitologa může být třeba klíště něco naprosto úžasného a fascinujícího, nabízejícího zároveň další vědecké možnosti.
Klíště má za sebou miliony let evoluce a úspěšně se drží dál, což umožňuje biotechnologům využít některé jeho molekuly k dalšímu vývoji v lidský prospěch. Nejenom co se týká vakcinace, ale jsou to také jeho specifické účinné schopnosti, obsažené ve slinách. Když se klíště přichytí a saje, vlastně v daném místě nevyvolává obvykle žádnou svědivost a bolest, zároveň v oblasti přichycení se nesráží krev, neboť dochází k utlumení imunitního systému. A tato vlastnost by se dala rovněž využít v praxi.
Klíšťata mají špatný obrázek (…) a přitom jsou to neviní tvorové. Každý něco jí. Jestli je horší ten, kdo pojídá listy, nebo ti, kdo se vyvinuli tak, že potřebují krev. Ale v podstatě sami neškodí. Oni se naučili tu krev spořádávat a trávit, a to, že přenášejí patogeny a mikroorganismy, je druhotná pasivní věc. Je to smůla, že v předchozím stadium klíště sálo na nakažené myši, a když se převlíkne, tak to do vás plive.
Uvádí v přepisu Jan Perner (originál v archivu ČT)
Nikdo samozřejmě nebudeme dobrovolně klíštěti nabízet své paže, stále se budeme snažit umenšovat jejich množství, protože za jejich přemnožením stojí pro ně příhodnější teplejší podnebí (čili nepřirozený stav), ale určitě stojí za to si uvědomit, že ona různorodost - byť se nám nemusí vše líbit - do přírody tak nějak patří. Ideálním řešením je rovnováha (Nicméně to se nám aktuálně díky klimatickým změnám sotva povede zvládnout)
Závěrem: i klíště-vyvrhel má svou matku …
Klíšťata jsou vlastně starostlivé matky. (…) Klíště má těch potomků … 1000 vajíček a každý si musí vypiplat, z každého musí udělat potomka (…) A nato potřebuje velkou dávku potravy, stonásobek své váhy, musí do sebe dostat proteiny, tuky a ta krev je na to dobrý zdroj," obhajuje Jan Perner jedny z vyvrhelů živočišné říše.
Hezký den v přírodě. Kochejte se, obdivujte a dávejte na sebe pozor ;-)
Hlavní obrázek - takto si představuje AI v Bing, jak vypadá kůrovec.
Show Lucie Výborné - viz archiv České televize
Obálka knížky Kůrovci, Jiří Hulcr (Kazda)
