VZP před „kolapsem“? Po České poště a ČSA má další gigant problémy?

Čím to, že zmiňované subjekty protáčely miliony - na svých odměnách v managementu nevyjímaje - a náhle vidíme, že jsou na pokraji krachu? Či chcete-li sofistikovaněji: před zásadními restrukturalizačními změnami?

Přefouknuté bubliny obvykle snadno prasknou… Jen aby se nakonec postupně díl po dílu celý systém do sebe nezhroutil jako černá díra.

***

Pamatujete si ještě, jak se před nedávnem ve společnosti vzedmula negativní nálada kvůli situaci kolem České pošty? Obrovský moloch, podléhající dlouhodobé kritice díky svým předraženým službám a ne příliš kvalitnímu servisu, se dostal do restrukturalizace. Zkráceně řečeno, mnoho poboček se zavřelo, a na dalších „zlepšeních“ se pracuje. (zde, zde) Panika, která zprvu kolem všeho vznikala: Co si národ bez své pošty v původních měřítkách počne? už dávno ustala.

U nás doma bychom ani snad nebyli proti, kdyby se celá pošta zrušila. Už z důvodu, jak často jsme byli nuceni chodit na pobočku pro zásilky, jelikož paní doručovatelka místo, aby zazvonila, nechávala jen předvyplněné lístky ve schránce.

Člověk by byl rád, aby fungovalo něco „tradičního“, ale to by to musela chtít i Česká pošta. To, že ji mohou jiné konkurenční společnosti strčit do kapsy, je právě jen chyba nepřizpůsobivosti České pošty, jež svými službami a přístupem zabředla v jakýchsi nadýchaných obláčcích vlastní nepostradatelnosti.

Nad čím ale zůstával rozum stát, bylo, proč tehdejší generální ředitel České pošty, který ji odevzdával ve vysokých ztrátách, by měl být za svou práci ještě odměněn několika miliony korun (zde).

České aerolinky (ČSA) neustály konkurenčnímu tlaku nabídek nízkonákladových letů společností jako Ryanair nebo Wizz Air. Do toho vstoupil covid, který obecně leteckému průmyslu způsobil obrovské rány. ČSA postupně odprodávaly ze svého majetku, co mohly, snižovaly nabídky, ale evidentně rozhodování jejich managementu mělo vážné trhliny, a tak linky k 26. 10. 2024 finálně ukončily svou činnost (zde). 

ČSA byly od srpna 1992 akciovou společností a pátou nejstarší fungující aerolinií na světě. Před covidem provozovaly pravidelné linky do mnoha destinací, ale od března 2021 se dostaly do úpadku. Ve světovém měřítku nebyly však jedinými aerolinkami, jež pandemie značně poškodila. K těm velkým hráčům patřily například společnosti Virgin Australia – druhá největší letecká společnost v Austrálii, která v 2020 vstoupila do insolvenčního řízení (a později získala nového majitele) (zde, zde), či Avianca – druhá největší letecká společnost v Latinské Americe a národní dopravce Kolumbie (zde), a další.

Nicméně ale na druhé straně také celá řada jiných krizi ustála. Do ČSA by se tedy hodil spíš management z německé Lufthansy. Covid je také přísně pokládal na lopatky, ale dostaly od své vlády injekci ve výši 9 miliard eur (zde). Lufthansa peníze neprošustrovala, aby jen oddálila svou smrt, nýbrž se postavila na nohy a svůj dluh splatila ještě dřív, než se očekávalo (zde, zde). Chápu, že naše vláda by asi nepustila žilou miliardy eur, třeba by ale existovala forma půjčky od jiného zdroje. Dalším příkladem, komu se povedlo přestát a posílit, byla americká Delta Air Lines, která své problémy řešila pozastavením výplat dividend a některými dalšími kroky (zde), jež vedly k tomu, že se nakonec stala nejstabilnější americkou společností v leteckém průmyslu. Českému postupu nejblíže mi připadá způsob australské Qantas – také prodávala majetek, propouštěla a omezovala některé letecké trasy. Management se zaměřil na vnitrostátní linky a Qantas se stále drží. (zde)

Mohli bychom jmenovat dál. Ale ČSA se to nepovedlo.

Pojišťovna VZP (PVZP), dceřiná společnost VZP, která se zaměřuje na komerční pojištění, sice vykazuje nemalý zisk (v 2023 například 203 milionů korun. (zde)), ale její mamince VZP se bohužel nedaří.

PVZP nejvíce vydělává na pojištění vozidel. Navíc mezi lety 2021 a 2023 za přispění poslanců hnutí ANO, Věry Adámkové a Miloslava Janulíka, členy správní rady VZP, se PZVP stala monopolem pro pojištění cizinců s dlouhodobým pobytem v Česku (zde). Protože to však bylo v rozporu s evropským právem, monopol byl posléze zrušen (zde). Nicméně podle tiskové zprávy by se PVZP mělo stále dařit velmi dobře. Je stabilní a vydělává.

Zatímco si tedy PVZP nemůže stěžovat na svůj hospodářský výsledek, klasická zdravotní pojišťovna silně ostrouhává mrkvičku. A pokud se nic nezmění, už nebude nejspíš ani na tu mrkvičku. Lék na churavou zdravotní pojišťovnu se nabízí v těchto perspektivách: navýšení odvodu na pojistném, plus spoluúčast pacientů, to znamená platba za nadstandardní úkony, plus další systémové změny, jako například elektronizace péče, aby se některé úkony neopakovaly, či vůbec nešly proti sobě, centralizace náročných úkonů apod. (zde)

Do zdravotního systému už nyní přispíváme opravdu nemalé částky. Jenže něco je evidentně špatně. V celém systému. A nejde jen o pojišťovnu, že. Například: někdy aby člověk dobrého zubaře pohledal, v některých krajích i pediatra nebo obvodního lékaře, na některé specifické zákroky se čeká neúměrně dlouho a tak dále.

Dobře, abychom neprobírali vše, zaměřme se jen okrajově třeba na zubaře.

Když Roman Šmucler před časem ve zprávách prohlásil, že stomatologů je dostatek, a pokud se někomu nedaří zubaře sehnat, kontakt mu předá jeho zdravotní pojišťovna, vyvolalo to na mé tváři letmý ironický úsměv (zde). Ano, se značnou pílí lze stomatologa sehnat. Ovšem za jakých podmínek. To znamená, jak daleko jsme ochotni dojíždět a kolik si vůbec můžeme dovolit zaplatit.

Jeho prohlášení bylo tenkrát dobře načasované: I naše zubařka odešla do důchodu, a velká škoda, že své pacienty neinformovala včas. Přišli jsme na preventivní, předem objednanou, prohlídku a na dveřích jen visela cedule s uzavřením ordinace. Dostali jsme se do podobné prekérní situace. Obvolávání a shánění zabralo několik týdnů. Až pak přišlo první nadšení: Máme zubařku! Mladá, šikovná… Jenže mladí zubaři nechtějí kráčet ve šlépějích svých starších kolegů. Vstupní prohlídka 2500 Kč, mnohé další úkony jdou do řádů tisíců. Po telefonickém hovoru, kolik by nás stály běžné úkony, které u nás v minulosti proběhly, jsme se rozhodli, že ještě vydržíme a budeme hledat dál. Po asi třech měsících se povedlo. Ale i „nová“ paní zubařka brzy půjde do důchodu.

Nicméně, kdo nemá jinou možnost nebo už na to nemá nervy, nakonec, když odchází od takového šikovného mladého stomatologa, jistě se nejednou podrbe na bradě, aby si sám sobě položil otázku: Proč si tedy platí zdravotní pojištění? Jedno odpoledne v klidu i za patnáct tisíc, ale „můžete mi to dát na splátky,“ jak uklidňovala jednu mou kolegyňku paní zubařka.

V systému chybí peníze, stejně jako v pacientově peněžence. Po takové návštěvě i třeba na delší období.

Ředitel VZP hovoří o tom, že do dvou, tří let by se mohla zdravotní pojišťovna dostat opravdu do velkého průšvihu.

Pokud jsem otevřela Pandořinu skříňku se zubaři, s nadsázkou dodám: Nežijeme přece ve středověku: Určitě se nebudeme po čase poohlížet po šikovném kováři… Jenže i těch je - pochopitelně - ještě méně než stomatologů.

Žerty stranou… Jasně, celé to není jen o zubařích. Berme je jako příklad. I těm proplácí pojišťovna některé úkony.

Ministr zdravotnictví uvedl, že aktuální problémy souvisí se stárnutím populace a s tím, „co se dělo v předchozích sedmi, osmi letech“. Nicméně, to, že populace stárne, přece není žádná nová zpráva, ne? (zde)

Dva, tři roky, to ale není zase tak daleko. Co lze vůbec do té doby změnit, aby nenastal zásadní zvrat, kdy by hrozily problémy s financováním některých úkonů? Nikomu se určitě nebude líbit přispívat více do zdravotnictví, ale nejspíš se tomu nevyhneme.

Ale jen tak na okraj: Pokud komerční pojištění PVZP vydělává, nestálo by za řeč promyslet, zdali by nemělo smysl spolupodílení PVZP na financování VZP? Berte to, prosím, jako myšlenkový konstrukt, neboť na jednu stranu je „smutné“ vidět, jak jedna část společnosti má stamilionové zisky a druhé dochází dech.

Nejsem krizový manažer, nebudu tu střílet profi postupy a chvástat se, že znám zaručený způsob, jak z toho ven. Mohu se nad tím zkusit ale zamyslet.

Selský rozum mi napovídá, kde nejsou peníze, musí se vydělat a někde jinde omezit náklady. U velkých společností by jistě stálo za zváženou, zdali je na místě, aby management, jež je tam právě proto, aby dobře vedl společnost v kladných číslech, a přitom se mu to nedaří, by měl být přesto tak dobře odměňován.

Při hledání dostupných údajů o platech managementu VZP, jsem nalezla, že generální ředitel VZP si v roce 2023 vydělal přibližně 586 000 Kč měsíčně, což zahrnuje základní plat přibližně 225 000 Kč a odměny, k tomu benefit přidělené služební vozidlo s řidičem. Seznam zprávy uvedly v článku zde roční odměny pro ředitele, které např. v roce 2022 činily 1,3 miliony korun. Na hlidacstatu.cz naleznete, že celkový roční příjem ředitele VZP činil 7 033 081 Kč za rok 2023. První náměstek získal za stejné období přes 5 milionů, druhý až pátý náměstek přes 4 miliony, ředitelé regionálních poboček přes tři miliony za rok 2023 (čili měsíčně kolem 350 000–430 000 Kč). (zde) Prosím, ať management bere takové částky, pokud je schopen i podle toho dobře řídit společnost. Není ale divu, že vzhledem k novým zprávám o evidentních problémech mám trochu pochybnosti.

Asociativně mě to rovněž přivádí k úvaze, jaké jsou faktické rozdíly v přístupu vyplácení odměn, pokud se jedná o vlastní firmu anebo je v ní člověk „jen“ zaměstnaný, potažmo v managementu. V případě, že člověk podniká na svém, nepřidělí si sám sobě miliony, pokud by měl ohrozit provoz a investice na další rok. To samozřejmě nelze dát do stejné rovnice s řízením pojišťovny a velkých podniků; jsou tam i další parametry (vstupy státu, jiných společností, shánění pobídek a tak dále), do nichž já nevidím.

Nejde ale jen o VZP. Problémy začíná hlásit i Vojenská zdravotní pojišťovna.

Vzhledem k tomu, že tedy nejsem v pozici, že bych měla kompetence někomu radit, jak řídit pojišťovnu, poštu, aerolinky, mohu jen doufat, že ti, kteří mají tu důvěru a funkci, jsou si schopni nakonec své odměny obhájit a že se již nebude stávat, aby se nějaká významnější společnost během jejich úřadování dostala tak blízko svému krachu.