Článek
Kniha profesorky Hogenové s titulem Jak pečujeme o svou duši přináší návod, jak se lépe ukotvit. Také co dokáže náš mozek, aby nás ochránil. Autorka rozdělila velice přehledně knihu do třech částí, v nichž rozebírá péči o duši ze třech důležitých pohledů.
První část se zabývá myšlením jednotlivce. Zde je výstižně popsáno, že člověk v mládí, i kdyby se snažil sebevíc, nemůže ze své podstaty dosáhnout moudrosti, zkušeností a zralosti k tomu, aby byl schopen uvažovat jako člověk starší. Životní zkušenosti se opravdu sbírají s léty a smutnou pravdou bývá, že starci už znají odpovědi na všechny otázky, ale nikdo je neposlouchá.
V této části je rovněž uvedeno, že myslitel si váží toho, čemu říkáme „nic“ a muzikant si váží ticha. K tomu je nutno dodat, kdy a proč si muzikant váží ticha. Každý hudebník je velice citlivý na zvuky okolo sebe. Pravdou je, že pokud si chce odpočinout, nemůže znít v jeho okolí nic, ani ošklivá ani krásná hudba, neboť takto vnímavého člověka vlastně cokoliv ruší a odvádí myšlenky od témat, na které se musí momentálně soustředit. Ticho je tedy jakýmsi odpočinkem nade vše, ačkoliv hudebník bez hudby nedokáže žít.
Nejen pro filosofa je myšlení skutečný pohyb. Vždyť aktivita mozkové činnosti se dá celkem snadno pomocí přístrojové techniky zobrazit. V dnešní době je snadné lidem téměř číst myšlenky. Minimálně na co člověk myslí, probouzí jednotlivé části mozku, kde se nacházejí centra pro lásku, představivost, hněv a jiné pocity. Přenos informace z neuronu na neuron je skutečný pohyb.
Velice hezká je myšlenka o tom, že zapomínání je skrývání. Před člověkem se vlastně skrýváno, na co nechce myslet. Je to vytěsňování nemilých vzpomínek z mysli. Rádi zapomínáme na smutné věci, které by nám znova působily bolest. Je však autista, který necítí a nerozlišuje mezi živým a neživým šťastnější právě tím, že necítí?
Vědět toho mnoho, ale zpola, či raději nevědět? Je možné v dnešní době zabývat se něčím opravdu do hloubky? I kdyby člověk stokrát toho chtěl docílit, neutěšeně do nás hustí svět mnoho informací. Musíme čelit tolika vjemům za jediný den, že klidu opravdu může dojít jen starší moudrý člověk nezatížen každodenním shonem.
Druhá kapitola pohlíží na péči o duši v širším měřítku, a to ve vztahu k městu, společenskému prostředí. Řeší etický charakter péče. Ano, proč bychom měli být za každou cenu efektivní pro společnost? Jenže problém je v tom, že „kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Kdo se nezařadí mezi ostatní a nějakým způsobem vybočuje, tvrdě narazí na odpor. Není společností přijímán. Svědomí je přesto tím nejvyšším kontrolním orgánem našeho počínání.
Třetí kapitola pojímá nutnost péče o duši jako nedílnou součást péče o celý vesmír, neboť duše je spojena s tělem. A v tom tkví soulad a harmonie s řádem vesmíru. Proč tedy svou lidé svou duši tak rádi opojením trhají od svého těla a násilím tuto jednotu ničí? Vždyť i sportem si mohou přivodit nebývalý pocit štěstí a zároveň budou v souladu se svým tělem.
Kniha je poměrná náročná na čtení. Není to potrava pro nehloubavé jedince, ale pro osoby, které zajímá podstata lidského bytí nikoliv jen z biologického pohledu. Konzumní společnost se snaží nasytit především své tělo a svou duši otravují pomíjivou nevýživnou potravou o módě, lidských průšvizích a hloupém tlachání o ničem. Není divu, že někteří prozřou a náhle neví, proč vlastně žijí. Jejich život jim pak připadá zbytečný a nenaplněný. A jen v péči o svou duši lze najít smysl našeho bytí.
Zdroj:
HOGENOVÁ, Anna. Jak pečujeme o svou duši. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2008, 257 s. ISBN 978-80-7290-349-8.
Pro filosofa je pohybem i to, čemu říkáme myšlení, cítění i vůle s pamětí v člověku samém.
