Článek
Někdy k rozchodu dojde navenek – slovy, rozhodnutím, faktem. Ale uvnitř se něco ještě dlouho drží. Myšlenky se stále vracejí k tomu, co bylo. Jako by část duše odmítala přijmout, že je konec.
A přitom třeba už dávno cítíme, že vztah byl mrtvý. Jenže přijmout to je jiná věc než to opravdu prožít a nechat odejít.
Právě v těchto chvílích může být užitečné sáhnout po něčem hlubším než jen logickém vysvětlení. Pomoci může symbol, metafora nebo vnitřní rituál – způsob, jak dát tvar tomu, co je jinak neuchopitelné.
Jung a síla symbolu
Psycholog Carl Gustav Jung psal o tom, že duše komunikuje prostřednictvím obrazů. Symboly a rituály podle něj nejsou pouhou kulturní ozdobou – jsou jazykem, kterým k nám nevědomí promlouvá. Pomáhají nám uchopit to, co je příliš složité, bolestivé nebo hluboké na to, abychom to zpracovali jen hlavou.
Pouštění ruky
Možná si vzpomenete na film Titanic. Je v něm silná scéna, která s odstupem času získává jiný význam. Poté, co se loď potopí, leží Rose na kusu nábytku a drží Jacka za ruku. On je už podchlazený, blíží se smrt, ale ještě naposledy jí říká, že musí jít dál.
A pak to přijde. Rose pouští jeho ruku. On klesá do hlubin. A to je právě ten okamžik.
Symbolické puštění. Ztráta, která se zhmotní do jediného gesta.
Loučení, které dává tvar tomu, co slovy nejde obsáhnout.
Vnitřní rituál
Můžete si představit něco podobného – ve své vlastní vnitřní krajině. Může to být obraz, pocit, scéna z vašeho příběhu. Můžete si vybavit člověka, který už s vámi není, a pomyslně pustit jeho ruku. Ne proto, že na něj zapomenete. Ale proto, že už není potřeba ho držet. Můžete mu v duchu poděkovat. Za to, že vás nějakou dobu provázel.
Za to, co jste se naučili. A pak vykročit dál.
Možná právě takové puštění přinese klid. A prostor pro nový začátek.
Jung, 1964 – Man and His Symbols
