Architekti strachu, vězni vlastních iluzí. Jak Jakeš se Štěpánem dovedli KSČ k potupnému pádu

Když se řekne jméno Milouš Jakeš, většině lidí se automaticky vybaví bizarní televizní scéna z července 1989. Starší muž u mikrofonu v kulturním domě na Červeném Hrádku zmateně blábolí o kůlu v plotě, brojlerech, bojlerech a statisícových platech paní Zagorové. Tento obraz popleteného důchodce, který se nešťastnou náhodou ocitl na konci komunistického režimu v jeho čele, je však obrovským historickým omylem.

Jakeš nebyl jen neškodnou politickou karikaturou z lidové tvořivosti. Byl to muž, jehož životní dráha dokonale kopírovala vzestup, morální rigiditu i definitivní intelektuální rozklad československého komunismu. A v patách mu stál muž, který jeho unavenou byrokracii doplňoval dravou energií, mladickou ambicí a arogancí moci , šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán.

Příběh těchto dvou mužů, kteří se v zákulisí sice hluboce nesnášeli, ale pro veřejnost navždy splynuli v jednotný symbol násilnické a vyprázdněné moci, je mnohem vrstevnatější, než jak ho dnes podávají porevoluční mýty a zjednodušené učebnice dějepisu.

Abychom pochopili mentalitu muže, který na konci roku 1989 absolutně nedokázal reflektovat hroutící se svět kolem sebe, musíme se vrátit na samotný začátek. Milouš Jakeš (oficiálně zapsaný v matrice kvůli chybě faráře jako Milouš, ačkoliv sám celý život v soukromí i na vysvědčeních preferoval jméno Miloš) se narodil 12. srpna 1922 v zapadlé vsi České Chalupy na Šumavě do velmi chudé rodiny truhláře a drobného zemědělce. Rané mládí v něm zanechalo hlubokou stopu asketismu a šetrnosti, pocházel ze šesti sourozenců, z nichž jeden se dospělosti ani nedožil.

Zlom v jeho životě nastal v roce 1937, kdy odešel do Zlína pracovat jako montér do Baťových závodů. Legendární Baťova škola práce v něm vypěstovala až vojenský smysl pro disciplínu, pořádek, šetrnost a organizaci. V roce 1944 sice absolvoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou s vyznamenáním, ale namísto budování kapitalistického impéria propadl po osvobození v roce 1945 ideologii rudé hvězdy a vstoupil do KSČ.

Jeho kariérní růst byl ukázkovým příkladem poválečného aparátnického vzestupu. Už v pětadvaceti letech budoval komunistické mládežnické organizace a v letech 1950–1952 se stal předsedou jednotného národního výboru v tehdejším Gottwaldově. Strana v něm viděla spolehlivého dělnického kádra, a proto ho v roce 1955 vyslala na Vysokou stranickou školu při ÚV KSSS v Moskvě. Právě zde, v lavicích sovětské akademie, získal titul RSDr. a shodou historických okolností studoval ve stejném ročníku jako muž, jehož jméno se stalo symbolem opaku, Alexandr Dubček.

Jedním z největších historických mýtů je, že Jakeš patřil od počátku k dogmatickému, stalinskému křídlu, které Pražské jaro 1968 nenávidělo a od začátku připravovalo sovětskou okupaci. Archivní fakta ukazují jiný příběh. Když byl v roce 1966 zvolen do Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, sám patřil k těm, kteří kritizovali staré administrativně direktivní metody řízení tehdejšího prezidenta a stranického šéfa Antonína Novotného. Jakeš tehdy volal po reformách, které by reflektovaly ekonomické potřeby moderní doby.

Když v dubnu 1968 přišel Dubčekův akční program „socialismus s lidskou tváří“, Jakeš pro něj hlasoval. Byl tehdy zvolen drtivou většinou 36 ze 40 hlasů předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Osobně se podílel na přípravě některých liberálních zákonů, například o lidských právech, konkrétně shromažďovacího a spolčovacího zákona. Postupně ho však začala hluboce děsit názorová nejednotnost strany a sílící protisocialistické a protisovětské nálady v ulicích. Jako vysoký funkcionář se účastnil dramatických jednání se sovětským vedením v Čierné nad Tisou i v Bratislavě.

Když 21. srpna 1968 vjely do Československa tanky Varšavské smlouvy, Jakeš se neocitl na seznamu vlastizrádců, kteří okupaci aktivně s Brežněvem připravovali, jeho podpis pod slavným „Zvacím dopisem“ nikdy nebyl a sám vstup vojsk zpočátku považoval za porážku národa. Jenže o tři dny později, 24. srpna, odletěl s prezidentem Svobodou a dalšími vůdci vyjednávat do Moskvy. Tam morálně kapituloval. Spolu s ostatními (s hrdou výjimkou Františka Kriegla) podepsal Moskevský protokol. Podle vlastních slov uvěřil, že přijetí diktátu je jediným východiskem k řešení složité situace. Od té chvíle se stal mužem, který sice tanky do země sám nepozval, ale udělal vše pro to, aby jejich přítomnost v zemi legitimizoval a zavedl režim tvrdé normalizace.

V éře nastupující normalizace se Jakešova Ústřední kontrolní a revizní komise stala obávaným a chladným nástrojem represe. Po masivních celonárodních čistkách v roce 1970, kdy bylo ze strany vyhozeno nebo vyškrtnuto bezmála půl milionu lidí, měl Jakeš na starosti odvolací řízení. Seděl za stolem a s konečnou platností rozhodoval o osudech lidí, kteří se proti vyloučení ohradili.

Stal se chladnou tváří byrokratické mašinérie, která stvrzovala sociální likvidaci celých rodin, vyhazovy ze zaměstnání, nucené odchody špičkových vědců a profesorů do kotelen či k mytí oken, a v neposlední řadě plošné zákazy studia pro jejich děti. Za tuto mravenčí, bezcitnou práci pro režim a absolutní loajalitu vůči Moskvě byl v prosinci 1987 odměněn tou nejvyšší funkcí, vystřídal nemocného Gustáva Husáka v křesle generálního tajemníka ÚV KSČ.

Zatímco Jakeš zosobňoval unavenou, rigidní byrokracii staré gardy, v jeho těsném závěsu stoupal k moci muž zcela jiné generace a dynamiky. Miroslav Štěpán. Původním povoláním zemědělský inženýr z Loun představoval dravé, ambiciózní a mladší křídlo strany. Na rozdíl od zažité představy se Štěpán uvnitř aparátu původně profiloval jako dynamický, moderní, reformně orientovaný politik ovlivněný sovětskou perestrojkou Michaila Gorbačova. Dlouhá léta (1977–1986) vedl mezinárodní prorežimní organizaci Mezinárodní svaz studentstva, což mu dávalo pocit, že rozumí modernímu světu, cestování a mladé generaci.

V dubnu 1988 se stal vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze a zároveň náčelníkem pražských Lidových milicí. A právě tady se rozvinul jeho osudový paradox. Štěpán chtěl být vnímán jako pokrokový technokrat moci, ale tváří v tvář rodící se opozici zvolil ten nejtvrdší a nejagresivnější kurz. Jsou mu připisována klíčová rozhodnutí, která vedla k brutálnímu potlačování občanských demonstrací v letech 1988 až 1989.

Byl to právě Štěpán, kdo vydával rozkazy k brutálnímu rozhánění davů pomocí vodních děl, slzného plynu a psů během Palachova týdne v lednu 1989, a jeho politický stín padá i na krvavý zásah na Národní třídě 17. listopadu. Pro českou veřejnost se stal absolutním symbolem arogance a násilnického způsobu vlády KSČ. Není divu, že vůbec první prohlášení nově vzniklého Občanského fóra z 19. listopadu v Činoherním klubu výslovně požadovalo odchod konkrétních zkompromitovaných politiků a Štěpána jmenovalo na prvním místě.

Listopadový týden roku 1989 oba muže brutálně vytrhl z jejich mocenské iluze. Jakeš, který byl večer 17. listopadu na chatě na Orlíku, byl šéfem StB Alojzem Lorencem záměrně ubezpečován, že se situace na Národní třídě jen „trošku zamotalo“ a k ničemu vážnému vlastně nedošlo. Když se o několik dní později, v úterý 21. listopadu, pokusil narychlo promluvit v televizi, zaměstnanci Československé televize jeho projev odmítli vysílat.

Jeho šestiminutový projev nakonec po složitých alternativách proběhl, ale byl zcela mimo čas a prostor, varoval před ztrátou výdobytků socialismu v momentě, kdy byly ulice plné statisíců lidí skandujících „Jakeše do koše“.

Miroslav Štěpán se mezitím pokusil o vlastní politické manévrování, které však skončilo nejpotupnějším momentem celé sametové revoluce. Dne 23. listopadu 1989 se rozhodl navštívit dělnickou baštu, továrnu ČKD v Praze Vysočanech. Jako bývalý zemědělský inženýr věřil, že „dělnickou třídu“ zvládne svým řečnickým umem. Postavil se před tisíce mužů v montérkách a do mikrofonu otcovsky zahlásil:

„…v žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo…“

Odpovědí mu byl okamžitý, ohlušující pískot tisíců dělníků a sborové skandování, které otřáslo halou: „My nejsme děti! My nejsme děti!“ Projev musel být po necelých třech minutách ukončen a Štěpán utekl zadním vchodem. Režim v tu vteřinu ztratil podporu těch, jejichž jménem údajně vládl.

Dne 24. listopadu 1989 na mimořádném zasedání ÚV KSČ ve Vovicích oznámil unavený a izolovaný Jakeš rezignaci celého předsednictva. Vasil Mohorita tehdy schůzi popsal jako naprosto bezvýchodnou a zmatenou. O necelé dva týdny později, 7. prosince 1989, byli Jakeš i Štěpán potupně vyloučeni z KSČ za „hrubé politické chyby při řešení společenského napětí“.

Osudy obou mužů v demokratické společnosti byly stejně rozdílné jako jejich povahy, avšak oba shodně demonstrovali absolutní neschopnost sebereflexe.

Miroslav Štěpán byl už 22. prosince 1989 zatčen a jako jediný z nejvyšších pohlavárů reálně odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele k nepodmíněnému trestu vězení (původně 4 roky, později sníženo na 2,5 roku). V říjnu 1991 byl podmíněně propuštěn. Na rozdíl od Jakeše se však pokusil o bizarní politický návrat do veřejného života. V roce 1995 se stal generálním tajemníkem ultralevicové a extremistické Strany československých komunistů, která se otevřeně hlásila k marxismu-leninismu a stalinismu. V letech 1996 a 1998 dokonce neúspěšně kandidoval do Senátu na Bruntálsku. Zemřel v březnu 2014 ve věku 68 let na rakovinu v pražské nemocnici na Královských Vinohradech.

Milouš Jakeš vězení kvůli formálním chybám a nedostatku přímých důkazů unikl trestní stíhání za vlastizradu z roku 1968 i stíhání z roku 2020 za odpovědnost za střelbu na hranicích bylo definitivně zastaveno až po jeho smrti. Své názory nikdy nezměnil. Gorbačovovu perestrojku do konce života tvrdě kritizoval za to, že dala prostor bezbřehé otevřenosti a vytvořila společenský rozkol.

Žil ve vile na pražské Hanspaulce, kterou komunistický režim v 50. letech v rámci Akce B protiprávně zkonfiskoval prvorepublikovému diplomatovi Janu Šebovi a kterou Jakeš v roce 1972 koupil za pouhých 105 tisíc Kčs. V roce 2016 ji jeho synové prodali za astronomických 45 milionů korun a otce přestěhovali do běžného bytu v činžovním domě. (Ironií osudu se v zachovalých interiérech vily s původním nábytkem v roce 2017 natáčel retro seriál České televize Svět pod hlavou).

I přes obrovský rodinný majetek žil Jakeš jako absolutní asketa, doma zhasínal žárovky, kontroloval spotřebu vody, sám si zašíval věci a chodil pěšky nakupovat do běžných diskontních supermarketů v Dejvicích, kde s ledovým klidem ignoroval nadávky kolemjdoucích. Trpěl touhou po čistotě (v dobách své slávy na inspekcích kontroloval primárně čistotu dělnických záchodů a chybějící toaletní papír trestal okamžitým vyhazovem ředitelů). Zemřel v zapomnění 9. července 2020 v léčebně dlouhodobě nemocných ve věku 97 let. Jeho rodina smrt několik dní tajila a pohřeb proběhl v utajení v motolském krematoriu.

Jakeš s Červeným Hrádkem a Štěpán s výpraskem v ČKD se stali symboly krachu KSČ. Příběh dravého inženýra s pendrekem v ruce a chladného šumavského askety ukazuje, že totalitu na podzim 1989 neporazil jen hněv ulice, ale hlavně vlastní směšnost a ztráta reality.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-miroslav-stepan-negativni-ikona-listopadu-89-328693

Miroslav Štěpán zůstal skalním komunistou | Radio Prague International

Miloš Jakeš – Wikipedie

František Kriegel – Wikipedie

Miroslav Štěpán – Wikipedie

Projev v Červeném Hrádku – Wikipedie

Soudruh Štěpán v areálu ČKD Praha vypískán dělníky (23.11.1989)