Tragédie a zázrak v Andách: Příběh letu 571, který posunul hranice lidské odolnosti

Dne 13. října 1972 se nad mrazivými a nehostinnými vrcholky jihoamerických And odehrála událost, která se nesmazatelně zapsala do dějin lidského sebezapření, vůle k životu a psychické i fyzické odolnosti.

Uruguayský vojenský charterový let Fuerza Aérea Uruguaya číslo 571, na jehož palubě cestoval amatérský ragbyový tým Old Christians Club z Montevidea, jejich přátelé, rodinní příslušníci a posádka, směřoval do chilského Santiaga. Přátelské sportovní utkání se však během několika vteřin proměnilo v boj o holou existenci. V důsledku tragické navigační chyby posádky a extrémně nepříznivých povětrnostních podmínek nárazové turbulence poslaly turbovrtulový stroj Fairchild FH-227D přímo do skalního masivu. Z pětačtyřiceti lidí na palubě jich tucet zahynul bezprostředně při nárazu nebo krátce po něm. Zbylí cestující se ocitli v izolovaném ledovém pekle ve výšce přes 3 600 metrů nad mořem, kde se každý další den stal bojem s nevypočitatelnou přírodou a vlastními fyzickými možnostmi.

Přeživší, z nichž většinu tvořili mladí studenti a sportovci ve věku kolem dvaceti let, stanuli ze dne na den v podmínkách, na které nebyli ani v nejmenším připraveni. Neměli k dispozici žádné zimní oblečení, horolezecké vybavení, léky ani dostatečné zásoby potravin. Východisko z této situace bylo od samého počátku extrémně omezené. Noční teploty v horském údolí běžně klesaly pod –30 °C, suchý vzduch způsoboval dehydrataci a ztěžoval dýchání a nepřetržité sněhové bouře znemožňovaly jakýkoliv pohyb po okolním terénu. Vrak letadla, jehož trup byl při nárazu odtržen a zdevastován, posloužil jako jediný provizorní úkryt. Ze zavazadel vybudovali improvizovanou stěnu k utěsnění rozbitého trupu a z potahů sedadel se pokusili vyrobit deky a hřejivé vrstvy pro nejvíce zraněné.

I přes obrovské úsilí a vzájemnou solidaritu však utrpení nebralo konce. Skutečná zkouška morálky a psychické integrity přišla v momentech, kdy se zásoby nalezených sladkostí a alkoholu vyčerpaly na úplné minimum. Ze zbytků nalezeného malého tranzistorového rádia se navíc přeživší 23. října dozvěděli zprávu, která drtivým způsobem zasáhla jejich poslední naděje. Pátrací akce ze strany chilských, uruguayských i argentinských úřadů byly oficiálně odvolány a všichni pasažéři byli prohlášeni za nezvěstné a pravděpodobně mrtvé.

V situaci, kdy byli odříznuti od světa a bez jakékoliv vyhlídky na vnější pomoc, stanuli přeživší před nejděsivější volbou svých životů. Podvolit se jisté smrti hladem, nebo překonat nejhlubší lidské tabu. Po mnohahodinových diskusích, hlubokých morálních úvahách a vnitřních bojích přijali rozhodnutí, že k udržení vlastního života využíjí těla svých zemřelých přátel a příbuzných, která byla díky mrazu uchována v ledu. Tento akt nebyl projevem barbarství, ale výsledkem racionálního rozhodnutí věřících lidí v mezní situaci, kdy se lidské tělo stalo jedinou zbývající formou obživy.

Přírodní živly však skupině zasadily další těžkou ránu. Dne 29. října, o půlnoci, zasáhla vrak letadla spící mrazivou nocí mohutná lavina. Sněhová masa prorazila provizorní zátaras a zavalila trup letadla. Neštěstí si vybralo daň v podobě dalších osmi lidských životů a zbylé členy uvěznilo pod sněhem na celé tři dny, než se jim podařilo vyprostit skrz stropní průlez. Mezi oběťmi laviny byl i kapitán týmu Marcelo Pérez, což znamenalo ztrátu přirozeného lídra. Vedení skupiny se v té chvíli uplatnilo kolektivně, přičemž výraznými postavami se stali především Roberto Canessa a Nando Parrado.

S příchodem prosince a postupným odtáváním sněhu bylo zřejmé, že skupina nemůže v vraku přečkat další týdny. Z původních 45 cestujících zůstávalo naživu již jen 16 vyčerpaných mužů. Jedinou nadějí na spásu byla pěší výprava přes neprozkoumaný a strmý hřeben And směrem na západ, kde se podle jejich odhadů měly nacházet obydlená údolí Chile. Na tuto riskantní misi se týdny připravovali, z izolačních materiálů letadla ušili improvizovaný spací pytel a shromáždili nejlepší dostupné příděly.

Dne 12. prosince 1972 se trojice Roberto Canessa, Nando Parrado a Antonio Vizintín vydala na cestu do neznáma. Po neuvěřitelně náročném třídenním výstupu bez jakéhokoliv profesionálního vybavení dosáhli vrcholu hory ve výšce téměř 4 500 metrů, kde zjistili, že před nimi leží další nekonečné řetězce zasněžených vrcholů. Aby ušetřili zbývající potraviny pro Canessu a Parrada, vrátil se Antonio Vizintín podle dohody zpět k vraku. Canessa a Parrado pokračovali v nelidském pochodu dál. Vyčerpaní, omrzlí a na pokraji sil urazili během deseti dní více než 60 kilometrů horským terénem, než se jim podařilo sestoupit do údolí řeky Río Azufre.

Dne 20. prosince spatřili na druhém břehu dravé řeky prvního člověka, chilského pastýře Sergia Catalána Martíneze. Vzhledem ke hluku hrozící vody přivázal Parrado k ráno hozenému kameni vzkaz popsaný tužkou: „Pocházím z letadla, které havarovalo v horách. Jsem Uruguayec… Na palubě zůstalo dalších čtrnáct lidí. Jsou zranění. Nemáme co jíst a nemůžeme odejít… Prosím, přijďte si pro nás.“ Pastýř reagoval bez zaváhání, zalarmoval nejbližší stanici četnictva a odstartoval záchrannou operaci. Dne 22. a 23. prosince 1972 dorazily k vraku letadla vrtulníky chilského letectva a zbývajících čtrnáct přeživších bylo po 72 dnech strávených v ledové izolaci přepraveno do nemocnic v Santiagu.

Návrat šestnácti mladých mužů do civilizace vyvolal celosvětovou senzaci. Příběh, který byl okamžitě přezdíván jako „Zázrak v Andách“, se však neobešel bez počátečních kontroverzí, když na veřejnost pronikly informace o způsobu, jakým skupina dokázala v mrazivém prostředí přežít. Přeživší se k celému traumatu postavili s otevřeností a důstojností. Na tiskové konferenci vysvětlili neúprosné okolnosti své volby, čímž si získali pochopení veřejnosti, rodin obětí i představitelů církve.

Ostatky těch, kteří neštěstí nepřežili, byly pohřbeny v blízkosti místa havárie pod kamenným mohylovým pomníkem s jednoduchým křížem. Událost z roku 1972 se stala trvalým tématem světové literatury, dokumentaristiky a kinematografie, od slavného knižního zpracování Alive (Přežít) od Pierse Paula Reada a jeho stejnojmenné filmové adaptace z roku 1993 až po oceněný snímek Sněžné bratrstvo (La sociedad de la nieve) z roku 2023. Příběh letu 571 dodnes zůstává jedním z nejpozoruhodnějších svědectví o nezdolnosti lidského ducha, síle kolektivní soudržnosti a schopnosti překonat i ty nejtemnější zkoušky, které před člověka může osud postavit.

Zdroj:

Snowclub: Pravdivý příběh za filmem | National Geographic | National Geographic

Let Fuerza Aérea Uruguaya 571 – Wikipedie