Článek
Moderní gladiátorské zápasy v lodičkách
Dřív se lidé chodili dívat do Kolosea na lvy. Dnes sledujeme devatenáct žen v jedné vile, které bojují o dva muže. Je to psychologický experiment v přímém přenosu. Diváka nezajímá ani tak ten ideální pár, jako spíš to, co se stane, když se tyhle výrazné osobnosti zavřou pod jednu střechu bez mobilů a kontaktu se světem.
Estetika „všeho moc“
Přirozenost tu dostává na frak. Ale pro televizi je to záměr. Produkce hledá typy, které jsou vizuálně zapamatovatelné. Obří rty a umělé poprsí fungují jako kostým, vytvářejí postavičky, které si divák hned zařadí. Je to trochu jako dívat se na živé Barbie, u kterých čekáš, kdy jim dojde trpělivost a začnou si vyškrábávat oči.
Fenomén „Hate-watching“
Tohle je termín pro sledování něčeho, co vlastně nesnášíš. Lidé se na to dívají, aby mohli u televize s partnerem nebo přáteli kritizovat. „Viděls ty rty?“ „Slyšelas, co vypustila z pusy?“ Je to forma ventilu a pocitu, že jsme nad věcí.
Hledání špetky lidskosti
Ten největší zvrat nastává ve chvíli, kdy i ta nejvíce „vylepšená“ dívka začne brečet, protože ji ten chlap odmítl. V ten moment divák (i ten největší kritik) pocítí empatii. Show hraje na základní lidské emoce: odmítnutí, žárlivost, zamilovanost a naději.
Je tam vůbec prostor pro přirozenou krásu?
Většinou se v každé řadě objeví jedna nebo dvě normální holky. Jsou tam jako kontrast k těm ostatním. Často jsou to právě ty, které si získají největší sympatie diváků, ale ruku na srdce, dělají tak dobrou show jako ty, co scény vyrábějí na počkání? Pravděpodobně ne.
Není to dokument o hledání lásky. Je to nablýskaná mýdlová opera, kde jsou emoce reálné, ale kulisy a rty silně přifouknuté.
Kdo jsou tedy diváci Bachelora?
Možná vás to překvapí, ale velkou část publika tvoří lidé s vysokým vzděláním a náročnou prací (manažeři, lékaři, právníci). Proč? Protože jejich mozek je po celém dni tak přetížený analýzou a zodpovědností, že potřebují totální vypnutí. Je to pro ně relax, u kterého nemusí přemýšlet nad kvantovou fyzikou ani nad rozpočtem firmy. Mladí zase na to nekoukají kvůli hledání pravé lásky. Pro ně je to materiál pro sociální sítě. Sledují to, aby mohli na TikToku a Instagramu tvořit vtipná videa a memy. Zajímají se o to, jak se ty dívky prezentují, jaký mají make-up (i když je přehnaný) a jak se chovají v konfliktech. Je to pro ně v podstatě interaktivní bulvár.
Lidé hledající emoce (ne estetiku)
Existuje velká skupina diváků (často ženy středního věku), které v tom vidí moderní červenou knihovnu. I když nadávají na umělá prsa, zajímá je psychologie vztahů:
- Kdo komu lže?
- Kdo to hraje na city?
- Kdo se doopravdy zamiloval? Umělé rty jsou pro ně jen obal, pod kterým hledají starou dobrou intriku.
Partneři „pod pantoflem“
Statistiky ukazují, že velká část mužů se na to dívá jednoduše proto, že to běží v obýváku a jejich partnerka to odmítá přepnout. Po deseti minutách se, ale často chytnou na háček: „Hele, ta blondýna je úplně mimo, ta ho jen využívá!“ A najednou jsou do toho vtaženi taky.
Proč to funguje napříč společností?
Důvodem je tzv. sociální tmel. O Bachelorovi se druhý den mluví v kanceláři u kávovaru, v kuchyňce v továrně i ve školní lavici. Je to téma, u kterého se každý může cítit „chytřejší“ nebo normálnější než lidé na obrazovce.
Ve výsledku je to podobné jako s fastfoodem. Všichni víme, že to není zdravé, že ty ingredience jsou umělé, ale čas od času na to dostane chuť i ten, kdo se jinak stravuje v biokvalitě.
Agresivní vizuál
Televize dnes netvoří pořady pro klidné sledování. Tvoří je pro pozornost. A co přitáhne pozornost víc než bizár? Produkce záměrně vybírá dívky, které vypadají jako karikatury. Kdyby tam sedělo patnáct sympatických holek odvedle z knihovny, většina lidí by po pěti minutách přepnula, protože by to byla nuda.
Místo osudové romance sledujeme spíše smutnou diagnózu současnosti. Bachelor nám neukazuje cestu k srdci, ale k nejbližší estetické klinice, kde se přirozenost prodává pod cenou za vidinu pěti minut slávy. Je to přehlídka unifikovaných masek, ve které se skutečná lidskost ztratila pod nánosy výplní a umělých řas. Produkce nám servíruje brak zabalený do pozlátka, a my se jen ptáme, kam až může laťka vkusu klesnout.
Upřímně? Nejlepší lék na tenhle pocit je ovladač. Ale chápu, že ten první náraz do téhle estetické zdi dokáže člověku zkazit večer. Člověk jen fascinovaně zírá, kolik botoxu se do jedné tváře vejde, než úplně ztratí schopnost studu. Dokud, ale budeme tuhle přehlídku bizáru krmit svou pozorností, televize nám ji budou servírovat dál. Vypnout to není jen záchrana vlastního rozumu, ale i nutná sebeobrana proti kulturnímu dnu.
