Článek
Kolikrát jste si povzdechli: „K čemu máme cyklostezky, když cyklisté stejně jezdí po silnici?“
Když cyklostezka zůstává prázdná
Je krátce po sedmé ráno. Jedou mi kola, motor vrní, silnice je přehledná. Po pravé straně je nová cyklostezka, rovný asfalt, čerstvé značení, investice, která měla konečně oddělit auta a kola.
O pár set metrů dál sundávám nohu z plynu. Přede mnou skupina cyklistů. Jedou po silnici a vedle nich, doslova pár metrů, prázdná cyklostezka.
Třicítka tam, kde by se dalo jet
Auto se vleče, třicet, místy míň a předjet nejde. Protisměr je plný. Dívám se doprava na cyklostezku a přemýšlím, jestli ji vůbec někdo dneska použije.
Říkám si nahlas:
„Tak proč se vlastně stavily?“
Cyklisté jedou vedle sebe, baví se, ani se neohlédnou. Za mnou se začínají řadit další auta, ale nejde o zdržení, jde o riziko. Nejhorší na tom není to zpomalení, ale ten tlak. Řidiči za mnou jsou nervózní, někdo zkusí předjíždět, někdo přidá plyn tam, kde by normálně nemusel. V tu chvíli už nejde o pohodlí, ale o bezpečnost. A stačí jedna chyba.
Pravidla, která cítím jenom já?
Vím přesně, jak to funguje. Když udělám chybu já, přijde pokuta. Radar, kamera, obálka ve schránce. Beru to. Pravidla jsou pravidla. Jenže tady mám pocit, že platí jen pro někoho. Cyklista jede po silnici, i když má vedle cyklostezku? A nic, každý den bez následků. Napětí ve mně stoupá. Najednou mi nervy povolí a zvednu hlas: „Co tu děláte?! Nevidíte, že napravo je cyklostezka?!“ Reakce? Opatrné otočení hlavy, úsměvy, ignorace. A přesto dál blokují silnici.
Veřejné peníze nejsou abstraktní
Ty cyklostezky nejsou zadarmo. Platíme je všichni, řidiči, cyklisté, daňoví poplatníci. Když leží ladem, cítím, že je to plýtvání. Infrastruktura má fungovat v praxi, ne jen na papíře.
V duchu se ptám:
„Proč raději neudělají pořádnou silnici, než stavět cyklostezky, které stejně nikdo nepoužívá?“
Nechci válku, chci respekt
Nejde o útok na cyklisty. Chci jen jednoduchou věc, každý má svůj prostor, každý ho používejme.
„Když máme svou cestu, jezděme po ní. Jinak to nikdy nebude fungovat.“
Říkám to nahlas, do prázdna, a přesto to cítím, je to jediný způsob, jak vyjádřit frustraci po každém podobném ránu.
Tenhle příběh se mi nestal jednou. Stává se mi pravidelně, každý den na cestě do práce nebo domů. A nejsem v tom sám. Kolikrát vidím auta zpomalovat, kolikrát slyším nervózní troubení a vidím, jak lidé riskují kvůli tomu, že část cyklistů ignoruje jasně vyznačenou cyklostezku.
Dokud se něco nezmění, frustrace na silnici zůstane součástí každodenní reality. A já si nemohu pomoct, budu zvedat hlas, budu zrychlovat, budu se divit a ptát se, proč to nejde lépe. Protože pokud se máme všichni pohybovat po stejných cestách, je fér, aby pravidla platila pro všechny a cyklostezky sloužily svému účelu.
