Článek
Stojíte na chodbě paneláku, vcházíte do čekárny u lékaře nebo jen míjíte skupinku teenagerů na zastávce. Vy slušně pozdravíte, ale odpovědí je vám ticho, upřený pohled do displeje telefonu nebo v lepším případě nesrozumitelné zamumlání. V duchu si pravděpodobně říkáte: „Kam ta dnešní mládež spěje?“
Fráze o zkažené mládeži provází lidstvo od dob antiky. Už Sokrates si stěžoval, že děti mají špatné mravy a pohrdají autoritami. Přesto máme dnes pocit, že se vytrácí něco základního, elementární slušnost a úcta k okolí. Je, ale skutečně na vině jen nevychovanost dětí, nebo jsme to my, dospělí, kdo přestal ukazovat cestu?
Generace skloněných hlav
Je snadné ukázat prstem na technologie. Dnešní děti vyrůstají v digitálním světě, kde se interakce odehrává skrze palce a emodži. Oční kontakt, který je u pozdravu klíčový, se stává pro mnohé mladé lidi stresujícím faktorem. Když na ně promluví cizí dospělý, často nereagují ne z drzosti, ale z čistých rozpaků. Nevědí, jak se zachovat v reálném čase, protože v online světě mají na každou odpověď čas si rozmyslet reakci.
Jenže ruku na srdce jak vypadáme my v jejich očích? Kolikrát jdeme po ulici, v uších sluchátka, v ruce telefon a nevnímáme souseda, který nás míjí? Děti jsou nejlepšími pozorovateli na světě. Neučí se z toho, co jim říkáme, ale z toho, co děláme. Pokud rodič vejde do obchodu a při placení dál telefonuje, aniž by se podíval na pokladní a pozdravil ji, vysílá tím jasný signál: „Lidé kolem tebe nejsou důležití.“
Strach z dospělých a ztráta autority
Dříve byl dospělý přirozenou autoritou. Dnes se výchova posunula k partnerství. To je v mnoha ohledech skvělé, ale nese to s sebou i vedlejší efekt, děti ztratily ten zdravý respekt z neznámého. Starší člověk pro ně není automaticky někdo, komu je třeba prokázat úctu pozdravem, ale prostě jen další kolemjdoucí.
Navíc žijeme v době paradoxů. Učíme děti „nemluv s cizími lidmi“, „nepouštěj si nikoho k tělu“, a pak se divíme, že v desetiletém dítěti vyvolá pozdrav od souseda v tmavé chodbě spíše obranný mechanismus než úsměv. Hranice mezi bezpečnou ostražitostí a základní společenskou etikou se stírá.
Slušnost není přežitek, ale dovednost
Často slyšíme, že pozdrav je základ. A on skutečně je. Není to jen prázdné slovo, je to uznání existence toho druhého. Když dítě nezdraví, nevyslovuje tím jen absenci slova „dobrý den“, ale dává najevo, že svět kolem něj neexistuje. A právě tady leží naše role dospělých.
Místo kárání a moralizování bychom měli jít příkladem. A hlavně, měli bychom děti učit empatii. Vysvětlit jim, že paní pošťačka nebo starší soused z přízemí mají radost, když je někdo vnímá. Že svět je pak přátelštější místo pro život.
Kde se stala chyba?
Možná jsme v té rychlé době prostě rezignovali. Jsme unavení, řešíme hypotéky, práci a politiku, a zapomínáme na mikrosvět našich vztahů. Pokud dítě nepozdraví, je to často jen zrcadlo naší vlastní roztěkanosti. Zapomněli jsme na rituály. Zapomněli jsme na to, že výchova k slušnosti není jednorázová lekce, ale nekonečný seriál drobných gest.
Příště, až zase potkáte nevychovaného teenagera, zkuste to jinak. Pozdravte jako první, jasně a s úsměvem. Nečekejte odpověď jako potvrzení své moci, ale jako podanou ruku. Možná vás překvapí, že ten drzý fracek jen prostě nevěděl, jak začít.
A co vy? Máte pocit, že se ze společnosti vytrácí úcta, nebo jsme jen jako dospělí příliš kritičtí k době, které už nerozumíme?
