Článek
Petr a Jana sedí v moderní kavárně, oba mají otevřené notebooky a tváří se soustředěně. Jejich syn Max sedí vedle nich a znuděně listuje tabletem. Klidnou atmosféru narušuje cinknutí příchozího e-mailu.
„Zase ta Horáková,“ povzdechne si Petr a otáčí displej k Janě. „Píše, že Maxovi nejdou slovíčka z angličtiny, že máme doma víc drilovat. Prý deset minut každý den.“
Jana okamžitě protáčí panenky a zaklapne svůj počítač. „Deset minut? Max má dneska tenis, zítra plavání a ve středu programování. Kdy máme jako drilovat? Ta učitelka je tam od toho, aby ho to naučila. Pokud to nezvládne za pět hodin týdně, je prostě neschopná a nemá ve školství co dělat.“
Petr souhlasně přikyvuje. „Přesně tak. Dětství má být o zážitcích, ne o drcení u stolu.
Osamělý boj ve sborovně
O pár kilometrů dál, v tiché sborovně, sedí paní učitelka Horáková. Před sebou má štos sešitů a hrnek vystydlého čaje. Právě odeslala e-mail a unaveně si tře spánky. Není to žádná stará škola, angličtinu miluje a do hodin nosí interaktivní hry i vlastní kartičky. Jenže v hodinách naráží na zeď. Vidí Maxe, jak jen krčí rameny, když se ho zeptá na základní slovíčka.
„Jak jim to mám vysvětlit,“ šeptá si pro sebe, „mám ve třídě pětadvacet dětí. Pokud si ta slovíčka doma aspoň jednou neprojdou, jejich mozek je do příští lekce prostě vymaže. Bez drilu není základ. A bez základu se nikdy nedomluví.“
Cítí se vyčerpaná. Každý den bojuje s pasivní agresivitou rodičů, kteří vnímají každý úkol jako útok na své právo na odpočinek. Pro ni je to přitom záchranné lano, které dětem hází, aby se v jazyce neutopily.
Náraz na třídních schůzkách
Místnost je plná rodičů. Petr se hlásí jako první, jeho hlas je sebevědomý a úsečný.
„Paní učitelko, my si nepřejeme, aby Max dostával úkoly. Chceme odpoledne trávit jako rodina. Pokud se to kluk nenaučí v lavici, vnímáme to jako selhání vašeho procesu.“
V místnosti nastává tíživé ticho. Ostatní rodiče začínají pomalu přikyvovat. Horáková se zhluboka nadechne a podívá se Petrovi přímo do očí.
„Pane Nováku,“ začíná klidně, „chápu, že váš čas je drahý. Ale představte si, že Max chodí na klavír. Chtěl byste po učiteli, aby z něj udělal virtuosa, aniž by Max doma mezi lekcemi sáhl na klávesy? Angličtina je dovednost. Když doma nebude věnovat přípravě alespoň 10 minut, v příští hodině se neposuneme k mluvení, protože budeme pořád dokola opravovat základní slovíčka. Tím vlastně brzdím celou třídu.“
Třetí strana barikády
V momentě, kdy se Petr nadechuje k další útočné poznámce, se ze zadní lavice ozve energické zaklapnutí sešitu. Slova se ujímá paní Černá, matka malé Lucie, která v tichosti pozoruje celou přestřelku.
„Nezlobte se na mě, pane Nováku,“ začíná rázně, „ale mně už to nebaví. Vy tu mluvíte o selhání procesu, ale já vidím selhání někde jinde. Moje Lucie angličtinu miluje, protože jí paní učitelka ukázala, jak na to. Ale doma si prostě sedneme a těch deset minut si ty kartičky projdeme. Je to pro nás rituál.“
Jana se na ni udiveně otočí. „Rituál? My jsme rádi, že se stihneme najíst mezi tréninky a spaním.“
„To je otázka priorit,“ pokrčí rameny paní Černá. „Já taky pracuju, ale uvědomila jsem si jednu věc. Škola není servis na klíč. Pokud chci, aby moje dítě něco umělo, musím mu ukázat, že vzdělání má hodnotu i u nás doma v obýváku, nejen za dveřmi třídy. Když Lucii řeknu, že se na to má vykašlat, protože učitelka je neschopná, co jí tím vlastně říkám do života? Že za její neúspěchy může vždycky někdo jiný?“
Rozstřel
V místnosti to začíná vřít. Teď už se nebaví jen Petr s učitelkou, ale rodiče mezi sebou.
„Ale my děti přetěžujeme!“ křičí někdo zepředu. „Přetěžujeme je kroužky, ne deseti minutami čtení!“ kontruje paní Černá.
Paní učitelka Horáková zvedne ruku, aby utišila hluk. „Víte, co je největší problém? Nejsou to ty úkoly samotné. Je to ten postoj. Pokud Max slyší doma, že to, co po něm chci, je zbytečný dril neschopné učitelky, tak ho to ve škole prostě nenaučím, i kdybych se rozkrájela. On tam tu mentální bariéru postaví dřív, než otevřu pusu.“
Podívá se na Petra, který teď vypadá trochu zaskočeně. „Pane Nováku, zkusme kompromis. Žádné dlouhé psaní. Jen si s ním v autě cestou na tenis pusťte tuhle nahrávku slovíček, kterou jsem vám poslala do e-mailu. Žádné sezení u stolu. Jen ať to slyší.
Cesta domů
Cesta domů je dnes jiná. V autě je ticho, které přeruší až Maxův hlas ze zadního sedadla.
„Tati? Takže ta angličtina je fakt jako tenis?“
Petr se podívá do zpětného zrcátka a uvidí Maxův nejistý výraz. Dojde mu to. Celé týdny Maxovi nepřímo potvrzoval, že na škole nezáleží a že učitelka je nepřítel. Vlastně mu dával povolení se nesnažit.
„Jo, Maxi,“ vydechne Petr a zpomalí před domem. „Je to stejný. Pokud se na to vykašleme, budeš v tom plavat a bude tě to štvát. A je to moje chyba, ne paní učitelky.“
Jana se otočí na syna a položí mu ruku na koleno. „Víš co? Vykašleme se dneska na televizi. Pustíme si tu nahrávku, co posílala Horáková, a zkusíme to dát dohromady u večeře. Schválně, kdo z nás si zapamatuje víc slovíček o kuchyni. Když vyhraješ, zítra po tenise jdeme na zmrzlinu.“
Maxovi se rozzáří oči. Poprvé po dlouhé době nemá pocit, že ho čeká trest v podobě učení, ale výzva, ve které jsou s ním rodiče na jedné lodi.
Ve stejnou chvíli sedí paní Horáková ve své kuchyni a unaveně otevírá notebook, když jí pípne zpráva.
„Dobrý večer, paní učitelko. Dneska jsme o tom mluvili. Zítra v autě začínáme s tréninkem.“
Paní učitelka se poprvé za celý týden usměje. Spor nezmizel, ale zdi se začaly bourat. Mezi školou a domovem se právě teď staví most a stojí na něm deset minut společného času.
