Jsem gay. No a co?

Žijeme ve světě, který miluje škatulky. Máme rádi, když věci dávají smysl na první pohled, když lidé zapadají do předem narýsovaných šablon. Ale co se stane, když se někdo narodí s barvou duše, která do těch šablon prostě nepasuje? Být gayem není volba, není to rozmar ani móda. Je to tichá realita, se kterou se člověk probouzí i usíná.

Většina společnosti už dnes nikoho nekamenuje, ale stále v nás přežívá zvláštní druh opatrnosti. Možná si říkáme: „Mně nevadí, ale ať to moje děti nepotká.“ Proč? Protože jako rodiče a blízcí podvědomě víme, že vybočovat bolí.

Lidé často útočí na to, čemu nerozumí. Když někdo vybočuje z řady, stává se terčem. Pokud se mu daří, lidé závidí; pokud selhává, opovrhují jím. Homosexuálové se tak často stávají zrcadlem našich vlastních nejistot. Vidíme v nich někoho, kdo musí mít odvahu být sám sebou v prostředí, které mu to neusnadňuje, a to může být pro mnohé provokativní.

Jak se, ale na svět dívá člověk, kterého se to týká? Představte si, že celý život hrajete roli v divadelní hře, ke které jste nedostali scénář. Pohled gaye na ostatní lidi, kteří jsou „jako on“, je často směsí úlevy, solidarity a tichého porozumění.

Když potkáte někoho s podobným osudem, nemusíte nic vysvětlovat. Vidíte v něm ty stejné probdělé noci, ten stejný strach z coming-outu a ty stejné momenty, kdy musel vtipům na svou adresu odpovídat křečovitým úsměvem.

Pro gaye není „jiný gay“ jen potenciální partner. Je to ostrov bezpečí. Je to důkaz, že v tom není sám. V davu cizích lidí je to právě ten jeden člověk, u kterého víte, že vás nebude soudit, protože prošel stejným ohněm.

Zatímco většina lidí řeší, co si koupí k večeři, gay člověk v novém prostředí často podvědomě zapíná radar.

Příchod do nové práce, do nové hospody nebo i jen nastoupení do nočního autobusu. Otázky v hlavě: „Můžu se tady uvolnit? Můžu zmínit, co jsem dělal o víkendu se svým partnerem, nebo mám raději říct 's kamarádem'? Jak se tihle lidé tváří na zprávy v televizi o menšinách?“

Lidé si často myslí, že se člověk „přizná“ jednou a má klid. Ve skutečnosti je to nekonečný proces.Každý nový lékař, každý nový kolega, každá zvědavá sousedka, která se ptá: „A kdy si najdeš nějakou pěknou slečnu?“. V tu chvíli se člověk musí v sekundě rozhodnout, budu lhát, nebo zase podstoupím tu nejistotu, jak zareagují, když řeknu pravdu?

V šatně po tělocviku nebo u piva, když kluci rozebírají holky. Ten pocit, kdy se musíte přidat k hovoru, aby na vás nepadlo podezření, ale uvnitř se cítíte jako podvodník. Je to obrovský tlak na psychiku, který často vede k tomu, že tito lidé dospějí dříve, ale s hlubokými jizvami na duši.

Mnoho gayů oddaluje pravdu ne proto, že by se styděli za sebe, ale protože nechtějí ublížit rodičům. Bojí se, že se jejich máma nebo táta budou trápit tím, co řeknou sousedé, nebo že o ně budou mít strach. Je to tíživý pocit: „Zklamal jsem jejich představy o mé budoucnosti.“

Svět nikdy nebude dokonale spravedlivým místem a lidé se pravděpodobně nikdy nepřestanou dívat s nedůvěrou na to, co vybočuje z jejich představ o normě. Jako rodiče nebo blízcí můžeme cítit přirozený strach a přát si, aby naše děti nemusely kráčet po cestě plné překážek a nepochopení. Tento strach, ale není projevem nenávisti, je to projev lásky, která chce chránit.

Pravdou však zůstává, že to nejcennější, co můžeme těmto lidem (ať už cizím, nebo vlastním) nabídnout, není litování, ale přijetí. Pochopení, že jejich jinakost není volbou, ale osudem, se kterým se učí žít každý den.

Když přestaneme lidi nálepkovat a začneme je vnímat jako syny, dcery, přátele a kolegy se stejnými sny a obavami, jaké máme my sami, zjistíme důležitou věc: Lidskost nemá žádnou orientaci. Je to schopnost stát při sobě, i když je svět kolem nás krutý. Možná se s tím tito lidé už narodili a nemají to lehké, ale právě naše pochopení může být tou silou, která jejich těžkou cestu udělá o něco schůdnější.

Protože nakonec nezáleží na tom, do jaké skupiny patříme, ale na tom, jak moc dokážeme zůstat lidmi i ve chvílích, kdy tomu druhý nerozumí.